Peter Caygill

Z týdnů zuřivých bojů bitvy o Británii zůstalo v paměti všech Britů navždy jedno letadlo - legendární stíhačka Supermarine Spitfire. Tato malá a elegantní stíhačka totiž představovala poslední naději na to, že se podaří zdánlivě nezastavitelné mašinérii Hitlerova Blitzkriegu přece jenom nasypat písek do soukolí. Novátorská konstrukce Reginalda Mitchella vznikla přímým vývojem ze závodních plovákových letounů, stavěných pro Schneiderův pohár - nejslavnější letecké závody dvacátých a třicátých let dvacátého století. Spitfire Mk.I poprvé vzlétl roku 1936, britské Královské letectvo ho do výzbroje zařadilo roku 1938. V letech válečných pokračoval jeho vývoj hektickým tempem. Nedílnou součástí úspěchu tohoto typu se staly motory Rolls Royce Merlin. Pokud se podařilo vyvinout výkonnější verzi této pohonné jednotky, zákonitě se zrodila i nová verze "Spitu". Ve verzi Mk.V se letoun dočkal svého vůbec největšího rozšíření a v letech 1941-1942 se stal doslova páteří britského Velitelství stíhacího letectva.

Luftwaffe zařadila stíhačku Fw 190A-1 do výzbroje v roce 1941. Pro spojenecké letecké síly se to stalo důvodem k panice, protože se jejich legendární Spitfire poprvé setkal s protivníkem, který ho předčil prakticky ve všech ohledech. Později, roku 1944, vstoupil do služby typ Fw 190D-9, považovaný za snad vůbec nejlepší německou pístovou stíhačku, s maximální rychlostí 430 mil za hodinu a s výzbrojí tvořenou dvěma kanony a dvěma kulomety. První verze tohoto letounu byly poháněny hvězdicovým motorem BMW, na konci války však tuto pohonnou jednotku nahradil motor Jumo 213A, schopný dosahovat výkonu až 2240 koní. Stíhací bombardovací verze tohoto typu dokázaly přepravovat až tisíc kilogramů pum.

Věčnou slávu si Spitfiry získaly již za bitvy o Británii, po ní ale probíhal další vývoj tohoto letounu, který se dočkal snad nejvíce variant ze všech stíhaček druhé světové války. Spitfiry poháněné dvojstupňovými motory Merlin a později motory Griffon, vytvořené u firmy Supermarine Joem Smithem a jeho konstrukčním týmem, se staly více než odpovídající odpovědí na pozdější verze německých stíhaček Messerschmitt Bf 109 a Focke Wulf Fw 190. Díky svým fenomenálním výkonům zůstaly Spitfiry - jako fotoprůzkumné letouny - ve službě až do dubna 1954. Posledními verzemi Spitfirů se staly letouny Spiteful (a jeho námořní obdoba Seafang) a Seafire FR.Mk.47, typ, který britské Námořní letectvo roku 1950 nasadilo v Koreji.