Jiří Černický

12. dubna 1961. Toto datum patří k nejvýznamnějším v dějinách lidstva. Vyvrcholily jím závody dvou supervelmocí v dobývání kosmu. A je až absurdní, jak málo se o tak významné události dnes ví a jakým tajnůstkařením je dosud opředena. Když Gagarin po návratu z vesmíru přistál nouzově v poušti kdesi v Kazachstánu, v troskách kabiny jeho lodi se našel záhadný předmět, který se v ní před startem nevyskytoval. Byla to jakási tyč se světelným svazkem zářivě zlatých vláken, a jak vědci po zevrubnějším bádání zjistili, zdrojem neuvěřitelně silné energie. Moskva si po léta se záhadnou „Gagarinovou věcí“ nedokázala poradit, a tak byla nakonec Chruščevem předána jako vstřícné gesto řešení karibské krize prezidentu Kennedymu do USA, kde byla podrobena dlouholetému výzkumu v NASA. Teprve v našem tisíciletí se Gagarinova věc dostává do rukou několika studentů z bývalého východoevropského bloku a je podrobena zkoumání a rekonstrukci co umělecký objekt. Dokonalá fikce i v Americe známého výtvarníka Jiřího Černického (jeho dílo je tam zastoupeno v mnoha prestižních galeriích) je doložena mnoha dokumentárními fotografiemi a dokonce suchou restaurátorskou zprávou, takže je ještě někdo, kdo neuvěří v existenci Gagarinovy věci? Umělecky vypravená knížka v typografii Marka Pistory vychází 12. dubna ke 45. výročí vstupu člověka do vesmíru.

Jde o sérii „dokumentárních fotografií“, které vznikaly během sedmi let v průběhu mých cest po různých částech světa – Evropy, Asie, Ameriky… Během těchto pobytů či putování jsem se snažil dokumentovat minimalistické objekty nebo přesněji řečeno předměty, které se jim podobají. Pokoušel jsem se dodržovat co nejužší a nejstriktnější tvarový výběr. Ten se finálně omezil pouze na objekty ve tvaru krychle a kvádru. Chtěl jsem zachytit stav, v jakém se současné neomodernistické myšlení nachází. Stav bez velkých idejí, kde možná existuje jakási vnitřní touha, ale ve skutečnosti převažuje pouze latentní strach z nich. „Reálný minimalismus“ má terminologicky blízko k „reálnému socialismu“ bez utopického aspektu. Tím míním to, že mapuje a vyjadřuje reálný sociální stav této rozpačité myšlenkové entity. Jsou to jakési trosky Tatlinovy Třetí Internacionály, o kterou se jako o Eiffelovku nikdo nestaral, protože na to nebyly ve východním bloku peníze ani vůle, a ta se tak časem rozpadla a její trosky byly roztahány a zrecyklovány po celém světě. Zbytky této utopie mají jinou funkci – daleko banálnější, obyčejnou a ve většině případů tajemnou, nejistou a pochybnou.