David Labus

Znakový japonsko-český slovník je první svého druhu u nás. Má být úvodem do zcela odlišného jazykového světa, kde je silně akcentovaná grafická rovina sdělované informace prostřednictvím v Japonsku zdomácnělých čínských znaků.

Kniha načrtává hlavní linie vývoje japonské civilizace od vzestupu císařského dvora, přes středověk s dominující vojenskou vrstvou, složitou moderní dobu s četnými zvraty až po současnost. Klade přitom důraz na porozumění i vyváženost popisu a známé kulturní symboly (samuraj, gejša) zasazuje do hlubšího kontextu. Těžiště výkladu tkví v moderní době, kdy se Japonsko na jedné straně nemůže a nechce zbavit svého tradičního kulturního dědictví, na druhé straně však usiluje o uznání západní civilizací. Napětí, které tím vzniká, nabízí hodnotný čtenářský zážitek.

Příručka obsahuje přes 900 nejfrekventovanějších japonských sloves, jež byla zvolena s ohledem na požadavky ke zkoušce Japanese Proficiency Test. Je koncipována se dvěma hlavními cíli: jednak studenta důkladně seznámit s vazebnou strukturou slovesa, jedna

Jako byla pro západní kulturní tradici po staletí jednou z ústředních hodnot svoboda a kreativita jednotlivce, tak roli pomyslného středobodu ve východních kulturách hrála po tisíciletí ortodoxie per se. Na pozadí přitom stálo v mnoha ohledech odlišné chápání vztahu jedince a společnosti na obou koncích eurasijského kontinentu. Jestliže západní myslitelé věnovali velkou část svého intelektuálního potenciálu promýšlení pojmů a definic a pohledu na společnost skrze jedince, na východě zřetelně převažoval zájem o souvislosti mezi společenskými konstituenty a o uspořádání společnosti jako celku. Přes mocné tlaky na uniformitu a standardizaci, kterým je v současnosti vystavena zejména materiální kultura, si mnohé společnosti východní Asie dodnes zachovávají četné prvky kolektivistické organizace, což zřetelně modeluje přístup k vlastní minulosti, od níž daná společnost v mnoha směrech a formách odvozuje svou identitu. Předkládaná monografie se ve svém širokém záběru zabývá recepcí a funkcemi mýtu, historie a fikce ve společnostech východní, střední a jihovýchodní Asie. Představuje celou šíři forem a modelů od literárních a historických kánonů po hagiografickou literaturu a mimo jiné ukazuje, jak je dodnes různým podáním historie na jedné straně přisuzována značná autenticita, a zároveň se historie s její poněkud hypertrofovanou funkcí normativu stává pro současné asijské společnosti mnohem větší zátěží než pro společnosti západní.

Kniha načrtává hlavní linie vývoje japonské civilizace od vzestupu císařského dvora, přes středověk s dominující vojenskou vrstvou, složitou moderní dobu s četnými zvraty až po současnost. Klade přitom důraz na porozumění i vyváženost popisu a známé kulturní symboly (samuraj, gejša) zasazuje do hlubšího kontextu. Těžiště výkladu tkví v moderní době, kdy se Japonsko na jedné straně nemůže a nechce zbavit svého tradičního kulturního dědictví, na druhé straně však usiluje o uznání západní civilizací. Napětí, které tím vzniká, nabízí hodnotný čtenářský zážitek.

Neokonfucián Jokoi Šónan je historiky považován za jednoho z nejvýraznějších vzdělanců závěrečné fáze doby Tokugawa, kdy dochází k rychlému vyzrávání vnitřní společenské a politické krize. Ve Třech otázkách správy země z roku 1860, jejichž překlad je součástí knihy, se obšírně vyjadřuje ke třem stěžejním dobovým tématům, a to sociálně-hospodářské situaci, zahraniční hrozbě a etické rovině. Šónan své dílo napsal na základě poměrů v relativně odlehlém, ale důležitém lénu Fukui, avšak reformní výzvy v něm obsažené byly implicitně určené nápravě poměrů v celé zemi. Důkladným rozborem vazalských vztahů mezi řadovými samuraji a knížaty v době Tokugawa a zasvěceným překladem japonského textu přispívá tato publikace k přesnějšímu a plastičtějšímu chápání mentality samurajských intelektuálů. Naznačuje přitom, jak dynamická byla politická scéna pod příkrovem domněle zkostnatělé institucionální struktury Japonska coby zaostalé orientální země.