Břetislav Ditrych

Vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim-Březinka je známý z řady publikací i osobních a písemných svědectví těch, kteří kruté věznění přežili. Na krakovském předměstí Plaszów, jen několik desítek kilometrů od Osvětimi, byl však v roce 1943 zřízen mnohem méně známý koncentrační tábor. Odhaduje se, že tam bylo zastřeleno kolem 8000 obětí, především Židů. Pro další tisíce vězňů se stal Plaszów přestupní stanicí do zmíněné Osvětimi, Mauthausenu, nebo Gross-Rosenu. S Krakovem je úzce spojen příběh Oskara Schindlera, v ghettu ve čtvrti Podgórze pobýval s rodiči budoucí slavný režisér Roman Polanski, plaszówským táborem prošel i pozdější „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal. Setkáme se i s dalšími postavami obyvatel Krakova a jejich osudy, například s Polákem Tadeuszem Pankiewiczem, kterému se podařilo vést v ghettu lékárnu a tamním Židům s nasazením života pomáhal. Seznámíme se i s velitelem tábora Amonem Goethem, jemuž vězni říkali „kat z Plaszówa“. Vojáci Rudé armády nalezli 20. ledna 1945 na místě tábora z velké části jen pustou plochu. Dodnes zůstaly zbytky židovského hřbitova a Předpohřebního domu, apelplac, neblaze proslulý Šedý dům a v křoví stopy táborových baráků. Monumentální památník i prostý kříž s trnovou korunou připomíná všechny, kteří nepřežili.

Co mají společného E. E. Kisch a Alfred Redl, Klementina Hanušová a Miroslav Tyrš, Václav Brožík, Milan Rastislav Štefánik, malíř Kamil Lhoták, Alfréd Radok a Blanka Waleská, žena slavného zápasníka Miroslava Frištenská, nebo sochař Bohumil Kafka? Neobyčejný životní příběh, jehož některé stránky jsou málo známé, nebo dokonce neznámé. Dověděl se „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch o aféře plukovníka generálního štábu rakousko-uherské armády opravdu tak, jak popisuje ve svých reportážích? Co ještě prožil Václav Klement a jeho jezdci Václav Vondřich, Narcis Podsedníček a Čeněk Rieger při závodech ve francouzském Dourdanu a na trase Paříž-Vídeň? Jaký byl život ženy nejslavnějšího českého zápasníka Gustava Frištenského? Co víme o posledních měsících a dnech slavného malíře Václava Brožíka v Paříži? S jakými pocity ze švédské emigrace se Alfréd Radok svěřil přední herečce pražského Národního divadla Blance Waleské? Komu psal o svých názorech na život a umění Kamil Lhoták?

Drážďany - město Čechům vždycky blízké, kdysi pro svou krásu nazývané Florencie na Labi. Dva cyklisté, kteří tam pravidelně opakují cestu na kolech, představují dva rozdílné lidské světy. Ten starší hledá zapomenutý čas a připomíná si život ve městě fotografiemi a vzpomínkami svých rodičů a prarodičů, a druhý, mladší, žije přítomností. Vyprávění se na jedné straně stává neobvyklým průvodcem městem před a po bombardování s doprovodným líčením válečné hrůzy dvou únorových nocí roku 1945, kdy se Drážďany staly jednou velkou ruinou s tisící mrtvými, ovšem prostupuje jej také palčivé téma - vyrovnávání se se stářím a smrtí.

Paříž byla na přelomu 19. a 20. století cílem návštěv a pobytu nejen českých umělců, především malířů (například Alfonse Muchy, Viktora Strettiho, Václava Brožíka, Hugo Boettingera, Jana Dědiny, Georga Karse, Zdenky Braunerové, Bohumila Kubišty, Vojtěcha Hynaise, Karla Špillara, Luďka Marolda a Františka Kupky), sochařů (Josefa Mařatky, Bohumila Kafky, Františka Bílka, Otto Gutfreunda) a spisovatelů i básníků (Julia Zeyera, bratří Čapků, Otakara Theera, Františka Gellnera, Hanuše Jelínka, Růženy Svobodové či Růženy Jesenské). Do města nad Seinou směřovali také sportovci, v roce 1895 odstartoval z Prahy do Paříže velocipedista Jan Kuklík a 1300 kilometrů zdolal za čtyři a půl dne, zhruba ve stejné době se na tuto dalekou cestu vydal pěšky malíř a všestranný sportovec Karel Reisner. Na vědeckých kongresech tu pravidelně přednášel profesor české techniky K. V. Zenger, známý tu byl stále František Křižík, na hvězdárně v Meudonu u Paříže působil od roku 1904 astronom Milan Rastislav Štefánik, později také politik, vojenský pilot a generál. V meudonském ateliéru Augusta Rodina potkala Sidonie Nádherná básníka Rilka, slavného sochaře rádi navštěvovali mnozí čeští umělci, naproti v domě se zahradou několik let bydlel Luděk Marold s rodinou. A Paříž byla tehdy nejen střediskem umění, ale i průmyslu a techniky. Proto se tu potkávali naši umělci třeba s průkopníky létání. Někteří uspěli, mnozí se zklamáni vrátili domů. Ale všichni chtěli pro své jistě odlišné cíle a sny načerpat něco z podivuhodné atmosféry belle époque, která nepoznamenala jen umění, ale vyznačovala se i usilovnou snahou o ovládnutí vzdušné říše, byla dobou fascinujících Světových výstav, využití elektřiny, dobou netušeného rozvoje techniky. Paříž, jaké to magické slovo!

Paříž byla na přelomu 19. a 20. století cílem návštěv a pobytu nejen českých umělců, především malířů (například Alfonse Muchy, Viktora Strettiho, Václava Brožíka, Hugo Boettingera, Jana Dědiny, Georga Karse, Zdenky Braunerové, Bohumila Kubišty, Vojtěcha Hynaise, Karla Špillara, Luďka Marolda a Františka Kupky), sochařů (Josefa Mařatky, Bohumila Kafky, Františka Bílka, Otto Gutfreunda) a spisovatelů i básníků (Julia Zeyera, bratří Čapků, Otakara Theera, Františka Gellnera, Hanuše Jelínka, Růženy Svobodové či Růženy Jesenské). Do města nad Seinou směřovali také sportovci, v roce 1895 odstartoval z Prahy do Paříže velocipedista Jan Kuklík a 1300 kilometrů zdolal za čtyři a půl dne, zhruba ve stejné době se na tuto dalekou cestu vydal pěšky malíř a všestranný sportovec Karel Reisner. Na vědeckých kongresech tu pravidelně přednášel profesor české techniky K. V. Zenger, známý tu byl stále František Křižík, na hvězdárně v Meudonu u Paříže působil od roku 1904 astronom Milan Rastislav Štefánik, později také politik, vojenský pilot a generál. V meudonském ateliéru Augusta Rodina potkala Sidonie Nádherná básníka Rilka, slavného sochaře rádi navštěvovali mnozí čeští umělci, naproti v domě se zahradou několik let bydlel Luděk Marold s rodinou. A Paříž byla tehdy nejen střediskem umění, ale i průmyslu a techniky. Proto se tu potkávali naši umělci třeba s průkopníky létání. Někteří uspěli, mnozí se zklamáni vrátili domů. Ale všichni chtěli pro své jistě odlišné cíle a sny načerpat něco z podivuhodné atmosféry belle époque, která nepoznamenala jen umění, ale vyznačovala se i usilovnou snahou o ovládnutí vzdušné říše, byla dobou fascinujících Světových výstav, využití elektřiny, dobou netušeného rozvoje techniky. Paříž, jaké to magické slovo!

Drážďany - město Čechům vždycky blízké, kdysi pro svou krásu nazývané Florencie na Labi. Dva cyklisté, kteří tam pravidelně opakují cestu na kolech, představují dva rozdílné lidské světy. Ten starší hledá zapomenutý čas a připomíná si život ve městě fotografiemi a vzpomínkami svých rodičů a prarodičů, a druhý, mladší, žije přítomností. Vyprávění se na jedné straně stává neobvyklým průvodcem městem před a po bombardování s doprovodným líčením válečné hrůzy dvou únorových nocí roku 1945, kdy se Drážďany staly jednou velkou ruinou s tisící mrtvými, ovšem prostupuje jej také palčivé téma - vyrovnávání se se stářím a smrtí.

Vrátíme se do prvních let 20. století a společně zavítáme aviatické dny a týdny v Evropě, a především ve Francii, která tehdy byla nepochybným střediskem rozvoje letectví. Budeme sledovat napínavé soutěže s neopakovatelnou atmosférou a navštívíme několik významných dálkových závodů, které měly dokázat budoucí využití letadel jako dopravního prostředku, a to v době, kdy ještě zdaleka nebylo jasné, zda vzdušné moře ovládnou aeroplány, řiditelné balony nebo vzducholodě. Budeme svědky nejen příběhů s vítězným koncem a provoláváním slávy, ale i příběhů tragických, v nichž odvážní muži na létajících strojích zaplatili cenu nejvyšší. Přeneseme se do nejslavnějšího období průkopníků aviatiky a potkáme známá jména: Alberto Santos-Dumont, Roland Garros, Henry Farman, Louis Blériot, Wilbur a Orville Wrightové. Nevynecháme ani našeho prvního aviatika Jana Kašpara a první létající ženu Boženu Laglerovou. A zmíníme krajany, kteří měli ve Francii, možná překvapivě, ke slavným vzduchoplavcům a aviatikům blízko, například Josefa Mařatku a malíře Václava Radimského. Podařilo se Josefu Mařatkovi vytvořit na doporučení Augusta Rodina sochu Santos-Dumonta? Ostatně o létání se zajímal i slovenský astronom, politik a generál Milan Rastislav Štefánik, na letecké přehlídce v Brescii potkáme dokonce Franze Kafku… Komu z nich se podařilo vzlétnout?

Na začátku nejslavnějšího období české vzduchoplavby byli francouzští vzduchoplavci Louis Godard a Édouard Surcouf, kteří přivezli své balony na pražskou Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891. Díky několika nadšencům brzy vznikla Česká aeronautická společnost a na podzim roku 1893 už startovali kapitáni František Hůlka a Ferdinand Wandas v koši českého balonu Ressel k prvním dobrodružným letům.

Příběhy a osudy pozapomenutých vynálezců, snílků i dobrodruhů, kteří se snažili ovládnout vzdušné moře. Postupně se seznámíme s Václavem Kadeřávkem a jeho Samoletem českým, svůj revoluční Cyklon představí inženýr Gustav Finger, letadlo s mávavými křídly Josef Homola, podivuhodný Aerodromon František Vaněk, setkáme se s mohutným jednoplošníkem Viléma Urbánka, gyroskopickým letadlem inženýra Emila Žižky, s létací lodí Praha Reinolda Kováře i s návrhem vzducholodi Jana Zemana. Jak tedy létají sny? Těžká odpověď. Jednou vytrvají, podruhé se ztratí v zapomnění. Ale vznášení na snech, anebo spíše ve snech, je nepochybně krásné. Všichni jmenovaní muži by to jistě rádi potvrdili.

V příběhu slavné houslistky Marie Heritesové a její sestry Boženy se odráží celé složité 20. století - nádherná doba belle époque, strasti obou světových válek, odloučení a opětovné radostné shledávání, touha po objevování krás světa i láska k vlasti a rodným Vodňanům. Kdo knihou prochází? Otec obou sester spisovatel František Herites a jeho žena Marie, básník a spisovatel Julius Zeyer, skladatelé Antonín Dvořák i Rudolf Friml, malíř Jan Dědina, pěvkyně Ema Destinnová, Alfons Mucha, Jaroslav Vrchlický a Svatopluk Čech, proslulí houslisté Jaroslav Kocian, Jan Kubelík či jeden z největších českých malířů Jan Zrzavý. Kde se s nimi potkáme? Například ve Vídni, několikrát v Paříži a kouzelné Bretani, v Petrohradě a Rize, v Bratislavě, za mořem v New Yorku, Chicagu, na Světové výstavě v St. Louis, ale také třeba v menších městech Bay City či Cedar Rapids. A samozřejmě ve Vodňanech a Praze.

V příběhu slavné houslistky Marie Heritesové a její sestry Boženy se odráží celé složité 20. století – nádherná doba belle époque, strasti obou světových válek, odloučení a opětovné radostné shledávání, touha po objevování krás světa i láska k vlasti a rodným Vodňanům. Kdo knihou prochází? Otec obou sester spisovatel František Herites a jeho žena Marie, básník a spisovatel Julius Zeyer, skladatelé Antonín Dvořák i Rudolf Friml, malíř Jan Dědina, pěvkyně Ema Destinnová, Alfons Mucha, Jaroslav Vrchlický a Svatopluk Čech, proslulí houslisté Jaroslav Kocian, Jan Kubelík či jeden z největších českých malířů Jan Zrzavý. Kde se s nimi potkáme? Například ve Vídni, několikrát v Paříži a kouzelné Bretani, v Petrohradě a Rize, v Bratislavě, za mořem v New Yorku, Chicagu, na Světové výstavě v St. Louis, ale také třeba v menších městech Bay City či Cedar Rapids. A samozřejmě ve Vodňanech a Praze.

Běhá jako Zátopek, chytá jako Plánička, zápasí jako Frištenský. Namátkou tři jména slavných sportovců minulého století, která stále zůstávají v paměti lidí a - snad se nemýlím - přenášejí se i v současnosti a nejen mezi příznivci sportu z generace na generaci. Zápasník Gustav Frištenský (1879-1957) mezi nejznámější české sportovce nepochybně patří. Za pět let amatérské kariéry vybojoval na 2000 utkání a ani jednou neprohrál. Jako profesionál absolovoval neuvěřitelných 8000 zápasů, porážky byly zcela vyjímečné a vždycky se staly mimořádnou událostí, nechci-li říci senzací. Diplom a medaili amatérského mistra Evropy získal v roce 1903 a bylo mu právě padesát let, když se stal roku 1929 profesionálním mistrem Evropy v řeckořímském zápase. Jednomu z dávných příznivců, redaktoru Vilému Heinzovi, napsal: Již přes 40 let dělám svým zápasením radost všem přátelům, kteří ani moje léta nepočítají a mnozí říkají, že před 40 lety viděli zápasit mého otce a také ho často nechávají pozdravovat. Mu