Roman Erben

Desátá kniha českého básníka, esejisty, výtvarníka, fotografa, designéra a typografa, má podtitul Básně k obrazům, a taková také je. Plná barevných reprodukcí a pastelových slov.

Časopis Humus byl přeshraničním projektem zvláštní, dobrodružné povahy. Vydavatelem byl český básník a výtvarník Roman Erben, od roku 1980 žijící v německém exilu. Časopis naformátoval jako místo setkávání přátel a známých: kreslířů a malířů, básníků, prozaiků, esejistů. V konkrétních textech a obrazech se tu pěstovaly hry, mystifikace a komika. Obecně pak časopis dával zprávu o jednom úrodném kulturním poli, kde se mísily nejen umělecké druhy a žánry, ale také exilová tvorba s domácí, česká se zahraniční, mladá a mladší s klasiky šedesátých let. Ve čtyřech číslech časopisu publikovali své přívěsky například básníci Josef Hiršal a Bohumila Grogerová, Petr Král,, Ivan Wernisch, Ivan Diviš, ale i kritické osobnosti jako Sylvie Richterová, Josef Vojvodík nebo Jan Štolba. Sebraný Humus (kompletní čtyři čísla) plní důležitou funkci: zpřítomňuje jednu důležitou fasetu živého a pohyblivého podloží (zejména české) literatury a kultury devadesátých let. Je zajímavé sledovat, co z té doby přežilo, jakým dalším vývojem konkrétní aktéři ze stránek revue prošli.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize. Tento modus svébytného civilismu tu stojí v jisté opozici vůči jiné výrazné tendenci současné české poesie, již bychom mohli cum grano salis vymezit jako linii kolářovsko-wernischovskou, a je orientován spíše jmény takových básníků jako byl Vratislav Effenberger, či dnes jsou Petr Král, Stanislav Dvorský či Roman Erben. Jan Gabriel ovšem zásadně přepodstatňuje vlivy a výrazové postupy jmenovaných autorů, a skládá cosi jako neotřele imaginativní puzzle vlastního vidění a výrazu, jenž je v posledku, ve svém celku - a to není paradox - strukturován a konfigurován osobitě. Lze říci, že je to především výrazná pocitovost, cosi, co bychom označili jako jakýsi imaginativní impresionismus, který tvoří nejviditelnější silokřivky jeho skladebného úsilí. V tomto rámci, když se autor vzdá agresivních či extatických poloh a vychází třeba jen z letmého denního zážitku či z prvotní, nasnadě jsoucí glosy ke dni anebo například z povýtce jen načrtnutého erotického motivu atp., a pokud se tyto okamžiky stávají zdrojem obrazotvorných kreací, je jeho poesie nejsilnější. Cítíme-li takové prosté zkušenostní východisko, anebo jsme-li schopni je jakkoli zaregistrovat, je i celá, někdy i více či méně alogická struktura lyrické básně důvěryhodná. Takto vzniká reprezentativní nezastupitelně gabrielovský básnický tvar. Kniha Jana Gabriela Nerozvěšené obrazy je jeho čtvrtou básnickou sbírkou.