Max Frisch

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných.

"Max Frisch (1911–1991) švýcarský dramatik a prozaik světového formátu si v určitých etapách života psal také deníky. K nejzajímavějším zejména z dnešního pohledu patří tzv. druhý deník (Deník 1966-1971, vyd. Archa 2014) a tyto v roce 2014 (shodou okolností 25 let po pádu Berlínské zdi) vůbec poprvé zveřejněné deníkové zápisky z let 1973–1974 ze spisovatelova berlínského pobytu. Vedle zmínek o každodenním životě obsahuje esejistické úvahy, náčrty budoucích povídek a zejména charakterizace mnoha spisovatelů z obou stran zdi. V zamyšleních o sobě samém se hledání identity Frischových literárních postav (Stiller, Walter Faber, Gantenbein) posunuje v konkrétní hledání identity vlastní (beletristicky ve stejné době zpracované v Montauku nebo v povídce Člověk se objevuje v holocénu) a v hledání způsobu, jímž člověka formuje místo a prostor, v němž právě žije. Svůj zájem a zvídavost soustřeďuje také na zónu východního Berlína. Popisuje s neobyčejnou vnímavostí svá pozorování tamních vztahů ve spisovatelských a intelektuálních kruzích i život na ulici a snaží se proniknout do politických zákonitostí jemu neznámého světa. Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na lidskou i spisovatelskou osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl. Frische východ fascinoval: Nebylo v něm nic z naivní romantiky západních levičáků tehdejších let. A on jako Švýcar měl tu výhodu, že stál mimo německo-německou předpojatost. Jeho postoj spočíval v kladení otázek a v naslouchání, jeho pohled byl neúplatný, zájem pravý a názor obezřetný. Thomas Strässle Ukázka: Berlín: Pocit vzduchoprázdna, široké ulice, příjemně se jezdí autem; když člověk vystoupí a jde pěšky, má všude pocit, že toto tady není Berlín. I přes svou šířku jsou to samé vedlejší ulice, které dokonce ani nevedou do žádného centra, nanejvýš do elegantnějších čtvrtí; banky a restaurace (mezinárodní) centrum nevytvoří. Akademie výtvarných umění a další pokusy o oživení, leccos se podniká, všechno poněkud chtěně, aby to nevymizelo z dějin. Příležitostně se divím, že mi bude dvaašedesát. Tělesně vůbec nepociťuju, že za pár let bude konec. Jako pohled na hodinky: To už je tolik? Na té zdi se nic nezmění, jestliže si tu návštěvníci budou připadat jako v grotesce. Max Frisch: Z berlínského diáře "

Denníky Maxa Frischa z rokov 1946 - 1949 možno čítať ako fragment spisovateľovej autobiografie aj ako zápisky reportážneho charakteru z povojnovej Prahy, Viedne, Varšavy, Frankfurtu a Berlína. Výrazne literárne, ba až poetické pasáže sa v texte prelínajú s vecno-realistickými, s opismi hrôzostrašných scenérií a bizarných zážitkov. V jeho denníku nachádzame pestrú mozaiku postáv a postavičiek, sám Frisch hovorí o "pralese osudov", ktorým sa prediera. Je dobrý pozorovateľ a uvedomuje si rozsah morálnej katastrofy, ktorú spôsobila vojna. Odmieta myslieť v kategóriách ako je vina a pokánie a odmieta aj myšlienku kolektívnej viny, ktorá bola v tých časoch pomerne rozšírená. Dospieva k presvedčeniu, že ani kultúra a vzdelanie nie sú zárukou opakovania podobných vecí a že tomu možno zabrániť, len ak sa na ne nezabudne. Niektorí literárni vedci radia Frischove denníky k najdôležitejším dielam švajčiarskej literatúry 20. storočia. O autorovi Švajčiarsky spisovateľ, dramatik a publicista skúmal vo svojom diele charakter identity človeka, jeho individualitu a zodpovednosť, ktorú so sebou prináša. Narodil sa v roku 1911 v Zürichu do rodiny, ktorá patrila k strednej triede. Po smrti otca bol prinútený prerušiť štúdium germanistiky a začal pracovať ako novinár, aby uživil seba i svoju matku. Po nie veľmi úspešných literárnych pokusoch sa v roku 1937 rozhodol, že prestane tvoriť a opäť začal študovať - tentoraz architektúru. O niekoľko rokov svoj sľub porušil a v tvorbe pokračoval, neskôr sa venoval takmer výlučne len písaniu. Maxa Frischa preslávili jeho romány Stiller, Homo Faber a Volajte ma Gantenbein, známy je však aj vďaka svojim divadelným hrám, ktoré uvádzajú divadlá do dnešného dňa. Vo svojom diele odsudzuje prejavy totalitarizmu a zameriava sa na súčasného človeka a na to, ako jeho život mení a ovplyvňuje moderná spoločnosť. Považuje sa za jedného z najdôležitejších predstaviteľov švajčiarskej literatúry 20. storočia. Max Frisch zomrel v roku 1991, len pár sto metrov od domu, v ktorom sa narodil. Nechcel žiaden hrob, želal si, aby jeho popol "niekde" rozsypali.

Denníky Maxa Frischa z rokov 1946 – 1949 možno čítať ako fragment spisovateľovej autobiografie aj ako zápisky reportážneho charakteru z povojnovej Prahy, Viedne, Varšavy, Frankfurtu a Berlína. Výrazne literárne, ba až poetické pasáže sa v texte prelínajú s vecno-realistickými, s opismi hrôzostrašných scenérií a bizarných zážitkov. V jeho denníku nachádzame pestrú mozaiku postáv a postavičiek, sám Frisch hovorí o „pralese osudov", ktorým sa prediera. Je dobrý pozorovateľ a uvedomuje si rozsah morálnej katastrofy, ktorú spôsobila vojna. Odmieta myslieť v kategóriách ako je vina a pokánie a odmieta aj myšlienku kolektívnej viny, ktorá bola v tých časoch pomerne rozšírená. Dospieva k presvedčeniu, že ani kultúra a vzdelanie nie sú zárukou opakovania podobných vecí a že tomu možno zabrániť, len ak sa na ne nezabudne. Niektorí literárni vedci radia Frischove denníky k najdôležitejším dielam švajčiarskej literatúry 20. storočia.

Homo faber jako jeden z nejlepších románů švýcarského autora Maxe Frische. Je moderní oidipovskou tragédií, temným, napínavým příběhem, který fascinuje barvitou metaforickou mluvou a intenzivním nahlédnutím do psychiky neobvyklého protagonisty, jenž se domnívá, že má svůj život pevně v hrsti. Vedle filozofických otázek o životě a stárnutí se v něm setkáváme i s kulturou American Way of Life 50. let, středoamerickou džunglí a uplynulou krásou Havany.