Josef Fulka

Cílem této studie je nastínit některé z podob interakce mezi freudovskou a lacanovskou psychoanalýzou a jinými humanitními disciplínami ve francouzském kontextu. Její první část je věnována stručnému úvodu do některých aspektů Freudovy a Lacanovy teorie (

Dvě společně vydávané monografie pojí dílo jedné z ikon francouzského strukturalismu Rolanda Barthese. Jak již jejich názvy napovídají (Zotročený mýtus, Od ideologii k fantasmatu), každý z autorů je pojednává z jiného hlediska: teorie ideologie a psychoanalýza slouží jako komplementární hledisko k dekompozici moderních mýtů a strukturalismu (jako i opačně). Rozmanité dílo Rolanda Barthese je ale také možné vyznačit setrvalým zaměřením k psaní, zápisu, rukopisu. Toto ústřední téma je také vyznačeno v aluzivním názvu kompletu (Popis jednoho zápisu). Tento název může budit dojem (patrně pouze na první pohled) drobného přeřeknutí (škobrtnutí v promluvě). Avšak i tento rys je nedílnou součástí emfatického gesta psaní.

Text publikace tvoří tři přednášky, které francouzský lingvista, filozof, etnolog a antropolog Claude Lévi-Strauss proslovil při své čtvrté návštěvě Japonska na jaře roku 1986 v Tokiu. Čtenáři se setkají s rekapitulací celé řady koncepcí, které Lévi-Strausse proslavily v souvislosti s jeho předchozími knihami: s rozdělením na "studené" a "horké" společnosti, se základními principy strukturální analýzy mýtu či s úvahami o problému rasy. Základním a všudypřítomným tématem jeho přednášek je však to, co je naznačeno v titulu knihy. Jaké světlo může antropologické zkoumání - podle konvenčních představ soustředěné hlavně na mimoevropské společnosti bez písma - vrhnout na otázky, s nimiž se potýká naše západní civilizace? Do centra Lévi-Straussovy pozornosti se takto dostává např. problém asistované reprodukce, ekonomického vývoje či rasismu: ve všech těchto případech Lévi-Strauss ukazuje, že studium tzv. "primitivních" společností přináší ne-li odpovědi na tyto problémy, tedy alespoň pozoruhodné příspěvky k možnostem jejich promýšlení. Celým tímto pozdním textem prostupuje respekt ke společenstvím a národům, které máme často stále ještě tendenci pokládat za zaostalé: respekt ke kulturní diverzitě, který proslavil Lévi-Straussovo dílo jako celek.

V této knize se předkládá nová interpretace sv. Pavla, v němž Alain Badiou objevuje zakladatele emancipačního evropského univerzalismu. V jeho podání se ze sv. Pavla stává navýsost aktuální postava, která přináší univerzalitu, jež může sloužit jako hráz p

Kniha filozofa, literárního teoretika a překladatele Josefa Fulky interpretuje některé - zejména filosofické - texty, jež tím nebo oním způsobem tematizují otázku gesta a znakového jazyka. V úvodu se zabývá některými metodologickými nesnázemi, které takový projekt nevyhnutelně obnáší, především složitým vztahem mezi gestikulací a znakovým jazykem. Až do 19. století nebyly tyto oblasti nijak striktně oddělovány a teprve ve století dvacátém se začala lingvistika znakových jazyků vyvíjet samostatně. První dvě kapitoly tematizují dvě paradigmata chápání hluchoty a znakového jazyka v západním myšlení: první z nich lze označit jako paradigma privativní, v jehož rámci je hluchota chápána jako deficit, druhé paradigma nahlíží hluchotu jako určitý typ diference, tedy jako přítomnost jiných komunikačních kompetencí a jiného "stylu" vnímání. Třetí kapitola se věnuje jazykovým genealogiím, především Condillacovi a Rousseauovi. A konečně poslední kapitola je věnována filosofii M. Merleau-Pontyho a jeho pojetí vztahu řeči a gesta.

Lévi-Strauss a hudba, Nattiezova studie z roku 2008, představuje jednak souhrnný pohled na problematiku hudby v Lévi-Straussove díle, ale zároveň se na tomto muzikologickém pozadí kriticky vyrovnává s lévi-straussovskou antropologií jako takovou. Nattiez ukazuje, že hudba má v Lévi-Straussove strukturalistickém projektu význam zcela klíčový, neboť právě ona mu poskytuje model pro strukturální analýzu mýtu, tak jak bude rozvíjen zvláště v jeho čtyřsvazkovém souboru Mythologica. Nattiez si ovšem ohledně tohoto hudebního modelu klade mnoho podstatných otázek: mezi ně patří zejména problém srovnávání hudby a jazyka, jisté nesnáze spojené s Lévi-Straussovou metodologií, ale i některé nesrovnalosti týkající se Lévi-Straussovy interpretace konkrétních hudebních děl (především Wagnera). Díky tomu se tato zároveň kritická i obdivná monografie může stát také pozoruhodným a netradičním uvedením do Lévi-Straussovy strukturální antropologie jako takové.

Cílem této antologie je předložit čtenáři reprezentativní průřez teoretickým myšlením některých klíčových skladatelů druhé poloviny dvacátého století. Vybrané texty se týkají široké škály témat: otázky využití náhody v hudební kompozici (Pierre Boulez), vztahu instrumentální a elektronické hudby (Karlheinz Stockhausen), konkrétní hudby (Pierre Schaeffer), možností a mezí hudebního serialismu (Iannis Xenakis), vztahu hudby a řeči (Steve Reich), problematiky hudební formy (György Ligeti), ale i obecnějších otázek hudebního experimentování (John Cage) nebo hudební estetiky (Morton Feldman). Poválečné „hudební myšlení“ se tak čtenáři prostřednictvím těchto úvah otevírá ve vší své rozmanitosti. Úvodní studií opatřil Jaroslav Bláha, z francouzských, německých a anglických originálů přeložili Josef Fulka, Jan Petříček a Petr Zvěřina.

Monografie se věnuje některým podobám interakce mezi hudbou, filosofií, literaturou a filmem v průběhu 20. století. Zaměřuje se především na způsob, jakým byla v literatuře a filosofii reflektována tzv. schönbergovská reforma vedoucí ke zrušení tonálního systému. Druhou podstatnou proměnou, jíž hudební jazyk v průběhu minulého století prošel a jež se stala předmětem pozoruhodných teoretických reflexí, je rovněž rušení rozdílu mezi (hudebním) zvukem a (přírodním) hlukem, jak k němu docházelo např. v konkrétní hudbě. Mezi autory, kteří se stávají předmětem zájmu Fulkovy knihy, patří Claude Lévi-Strauss, Theodor W. Adorno, Michel Foucault, Marcel Proust, Thomas Mann či Alain Robbe-Grillet. Přestože neusiluje o vyčerpávající přehled různých podob, jakých zmiňovaná interakce nabývá, v reprezentativní podobě ukazuje rozmanitost a bohatost různých způsobů teoretického uvažování o problematice „nové hudby“.

Monografie Kapitoly z filosofie nové hudby se věnuje některým podobám interakce mezi hudbou, filosofií, literaturou a filmem v průběhu 20. století. Zaměřuje se především na způsob, jakým byla v literatuře a filosofii reflektována tzv. schönbergovská reforma vedoucí ke zrušení tonálního systému. Druhou podstatnou proměnou, jíž hudební jazyk v průběhu minulého století prošel a jež se stala předmětem pozoruhodných teoretických reflexí, je rovněž rušení rozdílu mezi (hudebním) zvukem a (přírodním) hlukem, jak k němu docházelo např. v konkrétní hudbě. Mezi autory, kteří se stávají předmětem zájmu Fulkovy knihy, patří Claude Lévi-Strauss, Theodor W. Adorno, Michel Foucault, Marcel Proust, Thomas Mann či Alain Robbe-Grillet. Přestože neusiluje o vyčerpávající přehled různých podob, jakých zmiňovaná interakce nabývá, v reprezentativní podobě ukazuje rozmanitost a bohatost různých způsobů teoretického uvažování o problematice „nové hudby“.