Gabriel Marcel

Soubor osmi úvah známého francouzského myslitele (1889–1973), původně vydaný pod názvem Eseje ke konkrétní filosofii. Autor se zde zabývá vztahem filosofického myšlení a víry, vycházeje při tom z křesťansko-existencialistických pozic. Již názvy některých esejů odhalují ústřední body Marcelova myšlení: Vtělení bytí jako ústřední opěrný bod metafyzické reflexe, Náležení a disponovatelnost, Tvořivá věrnost, Úvaha o myšlence důkazu Boží existence, Nástin fenomenologie bytí v situaci.

Kniha přináší dvě závěrečné kapitoly díla Homo viator, v nichž Marcel uvádí Rilkeho poezii do kontextu se svou filosofií poutnictví, kterou pojímá jako směřování z viditelného do neviditelného. Duše se takovýmto „přesídlením“ vrací z „exilu“ do „vlasti“. Pod vlivem „vysušující techniky“ se však smrt stává „brutálním faktem připomínajícím rozpad nějakého zařízení“. Neosókratik Marcel nás vyzývá, abychom znovu vstoupili na nekonečnou cestu k tajemství bytí i smrti. Přeložila Peluška Bendlová.