Jan Galandauer

Zrod záměru postavit Mistru Janu Husovi pomník se váže k debatě na jednání českého zemského sněmu v roce 1889 ohledně umístění tabulky s Husovým jménem na budovu Národního muzea. Záhy poté vznikl Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa. Rozhořčené tiskové polemiky a bojovné diskuse se vedly zejména o tom, má-li Husův pomník stát na Staroměstském náměstí vedle sloupu s mariánskou sochou, nebude-li představovat kámen úrazu pro katolíky, je-li Hus v první řadě českým vlastencem nebo náboženským reformátorem. Oslavy Husa jako národní integrační postavy měly vyvrcholit ve velkolepé celonárodní manifestaci u příležitosti odhalení pomníku. Dne 6. července 1915 se však plánovaná velká česká slavnost nekonala: vypukla světová válka, a tak mohla proběhnout jen malá česká slavnost za zavřenými dveřmi. Ani po vzniku Československé republiky se Husův pomník nestal výrazným místem české historické paměti, ačkoliv po stržení mariánského sloupu 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí osaměl. Autorem knihy je doc. PhDr. Jan Galandauer, DrSc., významný historik, který se specializuje na české dějiny a dějiny habsburské monarchie od poloviny 19. století.

Léta viděli Češi ve svých habsburských vládcích rod, který jim nic dobrého nepřinesl, a v Haškově Švejkovi má mocnář František Josef nálepku "otlemeného idiota". Naše první republika označila Habsburky za perfidní dynastii a komunisté tvrdili, že nás z jejich moci vymanila až záře bolševické revoluce v Rusku. Ale přesto se už tehdy, za minulého režimu, rodila pozoruhodná kniha Osud trůnu habsburského. V osmdesátých letech směla nakonec vyjít i přes rozpaky ústřední moci a nyní se v přepracované, modernější podobě vrací k českému čtenáři znovu. A milovníci historie v ní dějiny trůnu habsburského naleznou od začátku až do konce. Od hlubšího středověku, kdy o sobě později tak slavný rod nechal znát jen kdesi na švýcarsko-švábském pomezí, přes první habsburský vzestup, kdy protřelý Habsburk Rudolf přemohl mocného českého krále Přemysla, až k doslova neuvěřitelnému rozmachu, kdy Habsburkové nevládnou jen ve Vídni nebo v Praze, ale také v Madridu a v Lisabonu, stejně jako v Bruselu, Miláně a Neapoli, a patří jim ohromná území v Americe, Asii a Africe. Jsou ze všech panovnických rodů nejmocnější a mluví se o tom, že získají světovládu. Nezdaří se to, samozřejmě, protože každý tlak nakonec vyvolá reakci a síly se po spoustě prolité krve vyrovnají. A my si můžeme říct - co vlastně dala habsburská moc českým zemím? Bílou horu? Cizí šlechtu, která tu časem zdomácněla, viz aktuální příklad rodu Schwarzenbergů? Spravedlivě řečeno - habsburská říše uchránila střed Evropy před náporem Turků, islám se do rakouských a českých zemí nedostal. Monarchie dala našim zemím hodnotnou správu a řád a nebránila českému národnímu obrození. Ostatně císař Franz Josef přispěl nemalou částkou na pražské Národní divadlo. Říše se rozpadla v závěru první světové války a poslední habsburský panovník Karel zemřel v exilu na portugalské Madeiře. Bohatě ilustrovaná kniha Osud trůnu habsburského líčí i jeho dobrodružnou snahu vrátit se na trůn alespoň v Budapešti a vypráví na 376 stranách o Habsburcích podrobně a s mnoha výraznými detaily. Všímá si jejich omylů a chyb, ale nepomíjí ani jejich silné stránky - výjimečně schopné anebo zajímavé vládce, velmocenskou roli říše a tradiční habsburskou houževnatost.