Cyril Hádek

Koláž z nejrůznějších dobových kronik, korespondence i výzkumů historiků vytváří strhující kaleidoskop poutavého čtení, dokládající, že historie nemusí být jen souborem suchopárných faktů a dat. Kniha Konec Přemyslovců v Čechách dává čtenářům mj. odpověď na otázku kam se poděly Přemyslovy střevíce a mošna z lýka, přechovávané dlouho na Vyšehradě, proč se Zlaté bule říká právě sicilská, kdo nařídil v Čechách světit neděle – bez trhů a těžké práce, proč bitva u Kressenbrunnu dopadla tak jak dopadla, jak to bylo na Moravském poli, jaká byla výše výkupného za mladičkého kralevice Václava (II.), kdy se v Praze čepovalo víno zadarmo a kdy byla zdejší veřejná prostranství poprvé celou noc osvětlována, proč byla Václavova druhá žena uklizena do Budyně nad Ohří a která tajemná houslistka zatím vládla na Pražském hradě, jaké bylo věno přemyslovských princezen, jak to bylo s účastí Přemyslovců na křížových výpravách, kdo k nám zavlekl rytířské turnaje a který z našich králů psal milostné básně,

V prosinci 2010 uplyne již 700 let od nástupu Lucemburků na český trůn. Přestože jejich éra zahrnuje necelých 130 let (a ne vždy měli plnou kontrolu nad svým královstvím) a nelze ji co do časového působení srovnávat např. s obdobím Přemyslovců či Habsburků, přinesla jejich epocha nejedno významné dílo, které se dnes objevuje např. v seznamu památek Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Čtyři panovníci této dynastie se vystřídali na českém trůnu -- Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Vklad jednotlivých Lucemburků do povznesení Českého království je pochopitelně rozdílný; dokázali však realizovat nejednu z myšlenek svých přemyslovských předchůdců, jako bylo např. zřízení pražského arcibiskupství či založení univerzity v Praze, právě tak jako jim je přisuzována myšlenka vytvoření velké podunajské monarchie (byť ji nakonec realizovali Habsburkové) jako určité hráze proti rozpínavosti osmanské říše. Je příznačné, že teprve konec XX. a počátek XXI. století přinesl poměrně nová (a řekněme hned, že pozitivnější) hodnocení především dvou Lucemburků -- prvního Jana a posledního Zikmunda. Není žádných pochyb, že stopa Lucemburků v historii střední Evropy a Svaté říše římské je zcela nepřehlédnutelná. Knihu, navazující na autorův předchozí úspěšný titul /Konec Přemyslovců v Čechách/, doprovází na sto dobových portrétů a ilustrací.

V prosinci 2010 uplyne již 700 let od nástupu Lucemburků na český trůn. Přestože jejich éra zahrnuje necelých 130 let (a ne vždy měli plnou kontrolu nad svým královstvím) a nelze ji co do časového působení srovnávat např. s obdobím Přemyslovců či Habsburků, přinesla jejich epocha nejedno významné dílo, které se dnes objevuje např. v seznamu památek Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Čtyři panovníci této dynastie se vystřídali na českém trůnu -- Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Vklad jednotlivých Lucemburků do povznesení Českého království je pochopitelně rozdílný; dokázali však realizovat nejednu z myšlenek svých přemyslovských předchůdců, jako bylo např. zřízení pražského arcibiskupství či založení univerzity v Praze, právě tak jako jim je přisuzována myšlenka vytvoření velké podunajské monarchie (byť ji nakonec realizovali Habsburkové) jako určité hráze proti rozpínavosti osmanské říše. Je příznačné, že teprve konec XX. a počátek XXI. století přinesl poměrně nová (a řekněme hned, že pozitivnější) hodnocení především dvou Lucemburků -- prvního Jana a posledního Zikmunda. Není žádných pochyb, že stopa Lucemburků v historii střední Evropy a Svaté říše římské je zcela nepřehlédnutelná. Knihu, navazující na autorův předchozí úspěšný titul /Konec Přemyslovců v Čechách/, doprovází na sto dobových portrétů a ilustrací.