Viktórie Hanišová

Hlavní hrdinou originálního románu mladého autora je osmnáctiletý civilkář, který po maturitě nastoupí jako pečovatel do chráněného bydlení pro psychicky nemocné. Na to, co ho čeká, není ovšem ani trochu připravený. Jistě, že jeho každodenní rutina bude poněkud bláznivá, to tušil. Nepočítal ale s tím, že pro něj bude čím dál tím těžší vyznat se v tom, proč jsou ošetřovatelé ošetřovatelé a nikoli klienti. Navíc poměrně brzo ztratí i on sám ztratí pevnou půdu pod nohama a netuší, kam vlastně patří. Všechno v jeho životě jako by se vymklo zpod kontroly. Dokonce i vztah s přítelkyní. Někdy by ji nejradši zabil (ve svých snech to pravidelně dělá). Je sice na civilce, ale má čím dál tím silnější pocit, že svůj život tráví v psychiatrické léčebně stejně jako my všichni. Elias Hirsch napsal ironický román plný absurdního humoru, který čtenáře pobaví, ale mimoděk je přiměje i k zamyšlení nad tím, kdo je tu vlastně blázen. Elias Hirschl je mladý, ale už nyní velmi úspěšný rakouský autor, poetry slamer a hudebník. Stovka černých šicích strojů je jeho třetí román.

Přežít ještě neznamená žít. „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.

Co všechno skrývá mycelium? Viktorie Hanišová debutovala v roce 2015 nadšeně přijatým románem Anežka o komplikovaném vztahu matky a adoptivní dcery, o skrytém rasismu a stereotypech. Také v pozadí nového příběhu je ukryto rodinné tajemství, které si hrdinka odnáší ze svého dětství a na které se snaží zapomenout. Jenže lze skutečně uniknout tomu, co se už jednou stalo? Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si nazuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a za pár stovek je prodává. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Avšak co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním.

Přežít ještě neznamená žít. „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Prožívá dětství v temné vile u samotářské tety a její osud nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech kolem. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě, a když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Co se vlastně stalo? Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… Ve svém třetím románu píše úspěšná prozaička Viktorie Hanišová o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání houpe nad propastí.

Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte. Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.

Vítejte v Británii, jak ji ještě neznáte. Kniha Dívka, žena, jiné sleduje strhující osudy dvanácti britských žen na strastiplné pouti napříč uplynulým stoletím. Nebojácná farmářka, lesbická feministka, uklízečka středního věku, úspěšná bankéřka, přísná učitelka či žena v domácnosti s poporodní depresí… Každá z nich je jiná, a přesto se navzájem podobají víc, než by samy čekaly. Spojuje je touha něco nalézt: společnou minulost, nečekanou budoucnost, místo, které by se dalo označit za domov, porozumění, manžela, milenku, ztracenou matku, zmizelého otce nebo jen náznak naděje. Román na pomezí prózy a poezie oceněný Bookerovou cenou je oslavou černošských žen a jinakosti.

Klimatická krize se městům nevyhýbá. A lidé z měst se nevyhýbají klimatické krizi. Většina obyvatel západního světa žije ve městech. V prostředí, které v naší kulturní představivosti nahradilo přírodu, v „betonové džungli“. Život ve městě si proto automaticky spojujeme s jejím opakem — s kariérou, rychlostí, pokrokem, civilizací. Globální perspektiva klimatické krize však ukazuje, že nic není vzdálenější pravdě: požáry, povodně ani sucho se na adresu neptají. Ke stejnému zjištění se však dá dojít i pozorným lokálním zkoumáním. Tu je záhon, odněkud smrdí kompost, všude bzučí včely, tamhle někdo vysadil strom, v obchodě se prodávají vejce od nespoutaných slepic, kytička na kavárenském stolku je z náletových rostlin… Spisovatelka Viktorie Hanišová v knize Beton a hlína prostřednictvím třinácti rozhovorů zachycuje rozmanitou snahu lidí žít udržitelně a zodpovědně i v hektickém prostředí měst. Zpovídá nadšence z komunitních zahrad i aktivisty ze zahrádkářských kolonií, pražské včelařky, organizátory kompostovacích systémů či provozovatele bezobalového obchodu. Každý osud i přístup se liší, avšak v jednom ohledu mají všichni zpovídaní stejně jasno — na kritickou otázku „Co dělat?“ odpovídají jednoznačně: „Něco!“

Co všechno se dá najít v lese? Mladá Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si obuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a prodává je za pár stovek jedné hospodě. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Zúčastní se pohřbu, setká se s bratry, kterým se už dávno odcizila, a vrátí se zpátky do lesa. Jenže co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním. Dědické řízení do jejího života navrátí rodinu, která ji zavrhla. A domek se postupně rozpadá. Obchody nejdou. Začíná být jasné, že Sára bude muset svůj houbařský způsob života opustit. A jedinou cestou ven je přestat odvracet oči od toho předchozího. Viktorie Hanišová zpříma a zároveň citlivě měří, co vydrží dětská duše a kde jsou hranice rodiny. Román Houbařka je příběh předem neúspěšného pokusu utéct traumatu. Občas ale nejde neutíkat.

Slavná novela Gradiva od Wilhelma Jensena z roku 1902 (knižně vyšla 1903) vypráví příběh mladého archeologa Norberta Hanolda. Bludné představy a sugestivní sny ho zavedou z domova až do daleké Itálie, kde pátrá po tajemně kráčející dívce, kterou zná z antického reliéfu a již si pro sebe nazve Gradiva. Přízračné setkání, které se odehraje v troskách Pompejí v žáru poledního slunce, přinutí Hanolda i čtenáře pochybovat, zdali se jedná o realitu, či sen. Je Gradiva přeludem, nebo skutečnou dívkou z masa a kostí? Může se Hanold spoléhat na svůj úsudek, nebo ho zcela ovládly bludné představy? Jeho italská výprava se tak postupně stává poutí do temných zákoutí vlastní duše a návratem k sobě samému. Novela Gradiva i dlouho po svém vzniku inspirovala řadu literárních a výtvarných děl (mj. Andrého Bretona, Andrého Massona, Salvadora Dalího) a filmů. A zaujala také slavného psychiatra Sigmunda Freuda, který jejímu rozboru věnoval samostatnou studii. „Básníci a spisovatelé jsou cennými spojenci a je třeba si vysoce vážit jejich svědectví, neboť mívají povědomí o řadě věcí mezi nebem a zemí, o nichž si naše školní moudrost může nechat jen zdát,“ tvrdí Freud v analýze Blud a sny v Gradivě z roku 1907, své vůbec první rozsáhlejší literární studii. Podle zakladatele psychoanalýzy podává Jensen v Gradivě natolik precizní popis rozvoje a terapie bludu, jako by se jednalo o opravdovou psychiatrickou studii. Archeolog Hanold, který podléhá bludným představám, se podle Freuda stává reálným pacientem trpícím neurózou, na němž jeho vysněná dívka Gradiva alias Zoë uskuteční psychoanalytickou léčbu, jako by byla zkušeným psychiatrem. A Hanoldovy sny nejsou podle Freuda ničím jiným než vytěsněnými erotickými touhami, a také proto na ně ve studii brilantně aplikuje metodu známou z Výkladu snů.

Příběh vyprávěný nezapomenutelným hlasem nigerijské služky, odhodlané bojovat za své sny Adunni je čtrnáctiletá nigerijská dívka, která ví, co chce: vzdělání. Matka jí prozradila, že vzdělání je jediný způsob, jak získat sílící hlas — schopnost mluvit sama za sebe a rozhodovat o své budoucnosti. Místo toho ji však otec prodá — Adunni se stane třetí manželkou místního taxikáře, který už se nemůže dočkat, až mu porodí syna a dědice. Adunni uteče do města v naději na lepší život, vzápětí ale zjistí, že nemá jinou možnost než jít do služby k bohaté rodině. Poddajná dcera, poslušná manželka, bezmocná otrokyně. Ostatní lidé Adunni neustále připomínají, že je nikdo. Ačkoli smůla její hlas na chvíli utlumí, úplně umlčet ho nemůže. Adunni si uvědomí, že se musí postavit nejen za sebe, ale i za ostatní dívky, a je odhodlaná ozývat se všemi možnými způsoby — šeptem, písní, lámanou angličtinou —, dokud ji někdo neuslyší.

Klimatická krize se městům nevyhýbá. A lidé z měst se nevyhýbají klimatické krizi. Většina obyvatel západního světa žije ve městech. V prostředí, které v naší kulturní představivosti nahradilo přírodu, v „betonové džungli“. Život ve městě si proto automaticky spojujeme s jejím opakem — s kariérou, rychlostí, pokrokem, civilizací. Globální perspektiva klimatické krize však ukazuje, že nic není vzdálenější pravdě: požáry, povodně ani sucho se na adresu neptají. Ke stejnému zjištění se však dá dojít i pozorným lokálním zkoumáním. Tu je záhon, odněkud smrdí kompost, všude bzučí včely, tamhle někdo vysadil strom, v obchodě se prodávají vejce od nespoutaných slepic, kytička na kavárenském stolku je z náletových rostlin… Spisovatelka Viktorie Hanišová v knize Beton a hlína prostřednictvím třinácti rozhovorů zachycuje rozmanitou snahu lidí žít udržitelně a zodpovědně i v hektickém prostředí měst. Zpovídá nadšence z komunitních zahrad i aktivisty ze zahrádkářských kolonií, pražské včelařky, organizátory kompostovacích systémů či provozovatele bezobalového obchodu. Osudy a přístupy se liší, avšak v jednom ohledu mají všichni zpovídaní stejně jasno — na kritickou otázku „Co dělat?“ odpovídají jednoznačně: „Něco!“

Snad žádnou tělesnou potřebu nepociťujeme tak naléhavě jako hlad a žízeň. Starost o plný žaludek proto stojí v základu každého života i celé lidské civilizace: od toho, co jíme, jak jídlo vyrábíme, přepravujeme, uchováváme a pořizujeme, se odvíjí naše zdraví, národní hospodářství i stav planety. Současná produkce jídla i podoba stravování však v globálním měřítku nesvědčí nikomu. Statistiky mluví o rostoucí míře civilizačních chorob, státy přestávají být soběstačné a v budoucnu mají přibýt ještě další miliardy hladových krků, které má planeta uživit. Jídlo je tak nenápadným středobodem mnoha globálních problémů a mělo by k sobě vázat politickou, společenskou i filozofickou pozornost. Carolyn Steelová proto zpovídá farmáře, polemizuje s filozofy, navštěvuje architekty nebo čte literární klasiky a ve své odvážné knize Sitopie dopřává jídlu důležitost, jaká mu náleží. Nejen dnes, ale hlavně v budoucnu.

Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte. Život se někdy zastaví. Ať už je důvodem vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze nebo prostý strach, nevyhnutelně pak přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé trati se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A totéž se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.

Výbor z díla Egona Erwina Kische připomíná velkou osobnost meziválečné česko-německé žurnalistiky a literatury. Autora, který sice za života bral popularitu plnými hrstmi, ale po smrti jeho práci zatížily nežádoucí ideové vzorce: Kische si neomaleně přivlastnila komunistická propaganda a přetavila jej na jednoho ze svých věrozvěstů. Cílem přítomného výboru, spjatého v první řadě s Prahou, s ranými a méně známými Kischovými texty, je zažité čtení relativizovat. Ukázat, že Kisch byl především velký novinář a spisovatel, zdatný stylista a bezpochyby zábavný kumpán. Jeho dílo skvěle funguje i po století, a i kdyby "jen" portrétoval dobu, dokumentoval vybraná místa, lidi, události, je jeho přínos české, potažmo evropské kultuře a společnosti nezpochybnitelný.

Každá rodina má své tradice. Některá má navíc i tajemství. Život malého Tea ubíhá v pomalém, ubíjejícím rytmu. Odtažitá a samotářská matka ho vzdělává doma a namísto procházek ho vodí do komunitního náboženského centra. Pod stromečkem Teo vždycky najde jen další díl Káji Maříka. A otec každé nedělní odpoledne někam zmizí. Dospívání však nelze zastavit, a tak i Teova smutná rutina s nástupem do školy a novým kamarádem dostává první trhliny. A s ní i celá rodinná situace, obestřená mlčením, tajemstvím a smutkem. Čím více Teo stárne, tím víc se odtahuje od své rodiny. Ale i jeho vlastní samostatný život je nakonec všechno, jen ne spokojený: je v něm prázdné místo, které potřebuje zaplnit. Neděle odpoledne je příběhem o trápeních a tragédiích jedné rodiny, vyprávěným ze tří perspektiv. Co se synovi může zdát jako vyšinuté, z matčina nebo otcova hlediska najednou dává smysl. Je to kniha o vzájemném míjení i sbližování.