Ladislav Hejdánek

Evropa a úkol Čechů v ní, reflexe naší nedávné minulosti, národ a nacionalismus. To jsou některá z důležitých témat, kterými se zabýval filosof Ladislav Hejdánek. Jeho texty jsme do přítomné publikace vybrali ke stému výročí založení Československa. Nejde o všechny texty na daná témata, zařadili jsme ty z nich, které mají podle nás největší potenciál oslovovat i dnes. Témata v nich obsažená jsou čím dál naléhavější a Hejdánkův pohled je čím dál výjimečnější.

Úvod do filosofování napsal Ladislav Hejdánek v letech 197172 ve vazbě v Ruzyni jako dárek k Vánocům pro jednu ze svých dcer. Text, který jí věnoval, uvádí čtenáře do filosofování nikoli na základě dějin filosofie či přehledu filosofických teorií, ale pomocí filosofického myšlení autora samého. Kniha tak není pouze úvodem do filosofie obecně, ale v důležitém smyslu také úvodem do myšlení Ladislava Hejdánka. Ve čtrnácti sešitech přehledně dělených do kratších kapitol autor představuje základní filosofické otázky a nabízí jejich vlastní řešení. Nové, opravené a rozšířené vydání.

Svazek obsahuje knižně dosud nezveřejněné texty Ladislava Hejdánka představující příspěvky k řadě význačných témat jeho myšlení, jako je povaha člověka, řeči, světa či pravdy. Hejdánek se v nich ukazuje jako svébytný myslitel hledající odpovědi na otázky po místě člověka ve světě, po roli filosofie v lidském životě a ve společnosti, po vztahu mytického, filosofického a theologického myšlení. Některé ze zařazených statí jsou zároveň více či méně polemickými reakcemi na koncepce dalších autorů (jako je Jiří Zeman, Karel Kosík, Zdeněk Neubauer, Martin Hybler, Jakub S. Trojan či Emanuel Rádl) a pokusem o dialog s nimi. Zaměření, jež je těmto textům společné, Hejdánek sám charakterizuje v předmluvě k samizdatovému souboru Život a slovo z r. 1985 (odkud je vypůjčen také název této knihy): „Různorodost pojednaných témat je v předloženém souboru jen zdánlivá. Pozorný čtenář zjistí, že všechny texty jsou vnitřně sjednoceny, a to nikoli pouze ani především osobou autora, nýbrž ‚věcně‘. Ale tu musíme užít možná trochu již zapomínané formulace Kosíkovy, že ta ‚věc‘, ve vztahu k níž ona jednota spočívá, ve skutečnosti není žádnou věcí. Jinak řečeno, vybrané eseje spolu neladí díky tomu, že by měly nějaký společný předmět, jímž by se zabývaly; to společné je spíše ‚ne-předmět‘, totiž právě – nepředmětné myšlení, a především nepředmětná ‚skutečnost‘.“