Tereza Hejzlarová

Střední Asie, která je v současném politicko-geografickém významu chápána jako území pěti postsovětských států Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu a částečně Kazachstánu, prošla pestrým historickým vývojem, během něhož vstřebávala impulzy různých kulturních vlivů a vytvořila si tak podmínky pro vznik svébytného výtvarného projevu. Umělecký vývoj oblasti si do určité míry udržuje kontinuitu z minulých dob až do současnosti, jež je patrná v tradičních uměleckořemeslných odvětvích. Mezi nejvýznamnější bezpochyby patří textilní tvorba a šperkařství. Za jednu z důležitých etap z hlediska ještě kvalitní uměleckořemeslné produkce lze považovat období od druhé poloviny 19. do počátku 20. století, z něhož máme k dispozici mnoho dokladů, jež se staly základem pro revitalizaci tradičních uměleckých řemesel. Tu nastartovalo vyhlášení nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991, kdy se středoasijské státy v rámci národního sebeuvědomění a hledání nové identity začaly navracet ke kulturním odkazům a tradičním hodnotám.

Touha po zdobení těla je stará jako lidstvo samo. Lidé se vždy zdobili, a tím se od sebe navzájem odlišovali. Šperk podtrhoval individualitu jednotlivce a přitahoval pohledy ostatních. Obrazově bohatě vybavená monografie, vycházející především ze sbírek Národního muzea a Západočeského muzea v Plzni, se věnuje šperkařství na území od Tibetu po Blízký východ. Cílem publikace je postihnout v hlavních rysech vše, co je z historického hlediska pro sledované oblasti typické, co po staletí spoluvytvářelo charakter šperků daných zemí, regionu či etnika a co nám tak poskytuje obraz identity lidí, kteří žili a stále žijí v takto rozsáhlém a kulturně různorodém prostředí.