Pavel Hobza

Věda se dnes stala nedílnou součástí našeho světa i našich životů. Tato mimořádná role vědy však nebyla dosud uspokojivě reflektována; pokud filosofie vědu vůbec brala v potaz, buď ji kritizovala (např. fenomenologie), anebo se její pomocí jen snažila řešit tradiční epistemologické či ontologické problémy (např. naturalismus). Jestliže však filosofie není schopna vědu přiměřeně reflektovat, ukazuje tím jen vlastní omezenost a neužitečnost. Filosofie je však nezastupitelná. Formuje naše myšlení: vytváří myšlenková schémata, jejichž prostřednictvím rozumíme světu i sobě samým. Dosavadní neschopnost filosofie porozumět vědě souvisela především s tím, že vědu (skutečnost i člověka) reflektovala pouze na základě tradičních pojmů a kategorií, které byly ovšem kdysi vytvořeny pro popis zcela jiných podmínek, než v jakých se lidstvo nachází dnes. Tato kniha je pokusem o vytvoření či nalezení takových schémat a pojmů, které by umožnily adekvátnější pochopení situace, v níž se dnešní lidstvo nachází a v níž věda hraje klíčovou roli. První část knihy představuje historickou analýzu vztahu filosofie a vědy, z níž vyplývá, že filosofie je naším sebeporozuměním. Analýza druhé části ukazuje, že věda je skutečnost (přinejmenším z praktického hlediska našeho jednání nelze dnes totiž vědu od skutečnosti odlišit).

Vše, co se nám dochovalo od tří mílétských myslitelů (Thaléta, Anaximandra a Anaximena), jsou pouhá nepřímá svědectví, která pocházejí především ze dvou zdrojů: od Aristotela a jeho žáka Theofrasta. Kvůli nedostatku jiných zpráv jsou dochované informace většinou považovány za věrohodné. Pavel Hobza je naproti tomu přesvědčen, že jsou často značně zkreslené a že míru jejich zkreslení lze posoudit na základě důkladné analýzy aristotelské filosofie. Při interpretaci mílétského myšlení si podle Hobzy musíme vždy klást otázku, zda údajná mílétská terminologie není ve skutečnosti spíš aristotelskou interpretací. Oproti jiným studiím o Míléťanech tkví hlavní přednost Hobzovy knihy v tom, že se nejprve důkladně vyrovnává s Aristotelovou filosofií a teprve následně přistupuje ke zkoumání dochovaných informací o Míléťanech. Potvrzuje se, že hledání pralátky (jež se dříve považovalo za hlavní rys mílétského myšlení) je pouze aristotelskou konstrukcí. Navíc se ukazuje, a že Anaximandros neznal pojem Neomezena (to apeiron) a Anaximenův pojem aér neoznačoval primárně průhledný atmosférický vzduch, ale spíš vlhkou mlhu, z níž vznikl svět. Za hlavní filosofický přínos Míléťanů tak Hobza považuje především vytvoření obdivuhodných kosmogonicko-kosmologických modelů, jež poprvé v dějinách umožnily vysvětlit fungování světa přirozeným způsobem, tj. bez zásahů bohů.

Předkládaná kniha se snaží odpovědět na otázku, co je to filosofie (i když to může znít překvapivě, jedná se o jeden z nejhůře uchopitelných filosofických problémů, neboť víceméně každý filosof chápe filosofii jinak než ostatní). Zároveň s tím však probíhá mnohem zásadnější zkoumání týkající se toho, kdo jsme a jaké je naše místo v dnešním vědecko-technickém světě. Nejedná se ovšem o dvě oddělená zkoumání, neboť odpovídat na otázku, co to je filosofie, neznamená vposled nic jiného než objasňovat, kdo jsem (jakožto ti, kteří filosofují). I proto je filosofie spíš praktickým postojem než teoretickou disciplínou či vědou. Jak se ukazuje, filosofie je primárně porozuměním lidské situaci, přičemž lze rozlišit tři základní typy lidské situace (jedná se vlastně o tři základní modality lidské existence): archaický, evropský a dnešní vědecko-technický typ. Zatímco archaický typ lidské situace je charakterizován nejistotou a labilitou lidského postavení, evropský typ se zakládá na imateriálnu, které vytvořil Platón a které jako něco absolutního umožnilo překonat archaickou nejistotu. Dnešní typ lidské situace je zase utvářen vědou a technikou, které jsou tak nejenom důležitou součástí našeho sebe-porozumění, ale rovněž bytí. Pochopit roli a povahu vědy a techniky se proto jeví jako klíčový úkol současné filosofie.