Zdeněk Hron

Tenký, zcela jednostranně subjektivní soubor Co jsme my lidé zač byl původně určen pro obsáhlou antologii, na níž se podílelo několik překladatelů. K jejímu vydání však nakonec nedošlo. Nechť tedy tyto básně stojí jako jedna z možných sond do německé barokní lyriky v jejím širokém žánrovém rejstříku. Překladatel kromě několika slavných jmen, jako jsou Weckherlin nebo Gryfius, s potěšením připomíná, že jsou zde poprvé otištěny v českém znění verše sekretáře Petra Voka z Rožmberka Theobalda Hoecka, který vydal v roce 1601 v Praze svou jedinou životní sbírku Schönes Blumenfeld. Jsou to verše z Čech, a patří tudíž do české poezie i do rukou jejích českých čtenářů.

Soubor veršů, který pod názvem Skrytý poklad vybral a uspořádal básník a překladatel Zdeněk Hron, je průřezem básnictví v českých zemí od středověku po současnost. Editor do svého "klasobraní" zařadil verše, o kterých sice kdekdo ví ze školních let, ale které se již vytratily ze živého čtenářského povědomí, např. literární texty českého středověku, původní verze písní "Svatý Václave" a "Narodil se Kristus Pán", ale i jedinečná díla básnické baladiky: Nerudova "Balada horská" a "Paní z námoří" J. Hořejšího, verše J. Mahena ad. Hron zároveň vysvobozuje ze zapomenutí rozsáhlou skladbu "Protichůdci" obrozeneckého básníka V. B. Nebeského, ale i třeba takovou literární "fajnovost", jako jsou barokizující hřbitovní nápisy Víta Cízy. Hronův výběr není ovšem uzavřen do české jazykové ulity. Do české poezie právem patří i texty psané jak univerzálním jazykem evropského středověku, latinou, tak především verše psané německy (minesangy Václava II., Rilke, ale i málo známý T. Hoeck, také Franz Kafka a Adalbert Stifter) a rovněž anglicky (např. evropsky proslulá koleda "Good King Wenceslas"). Takto široce koncipovaný výběr poskytuje čtenářům cennou příležitost spontánně a přímo, bez nadbytečných literárněhistorických zprostředkování, konfrontovat básnické hodnoty nejrůznějších dob a duchovních proveniencí a v případě textů psaných v cizích jazycích i porovnávat jejich "zrcadlovou", dvojjazyčnou podobu.

Dvě nejnovější Hronovy sbírky – V hadím větru a Ohňostroj bez tmy – vycházejí k životnímu jubileu v jednom svazku.

Poslední svého rodu, ohrožen vyhynutím. Na básníka sáhla smrt, ale na neznámou dobu ho ještě vrátila životu v civilizaci, která se s otevřenýma očima vzdává vlastního řádu i kultury. Postrádá ducha, čest, slušnost. Vlastní dětství ožívá v hraní s vnučkou. V krvi v zámlkách a nesdělitelně promlouvají paměť rodu a smutek rasy. Poslední sázky na lásku a přátelství. Zápas i laskavost všemu navzdory. Takto vymezený vnitřní svět je dějištěm veršů, v nichž v ovzduší smíření vášně ještě nevyhasly.

Vedle Michny a Bridela třetí tón v barokním akordu naší edice – antologie Co Bůh není, mrzí mne – přináší kromě duchovní lyriky z četných kancionálů (Šteyer, Božan, Kadlinský, Komenský) rovněž výběr ze sporadicky dochovaných ukázek reprezentujících různé žánry světské poezie: milostnou (Sborníček Anny Vitanovské), pastýřskou (anonymní, Rosa), kavalírsky společenskou (Šlik, Černín) a satiricky litanickou (Kocmánek, Košetický).

Škvíra v žaluzii je bezprostředním pokračování předchozí sbírky Blboun nejapný. Co všechno se dá zachytit v průzoru lecčíms zúženém? Během dvou let dalšího životního poločasu se při zdánlivém i skutečném omezení lidských možností básníkovi zjevuje poznání — o to úsečněji a přesněji, oč více si jeho zaclonění lidskou společností a nánosy fyzických neduhů uvědomuje. Stále (nebo konečně až teď) je tedy k nalezení mezera pouštějící nás dál, do níž lze však pouze některým se ctí vejít, nikoli se jen úlevně vtěsnat, a uskutečnit v ní akt své existence… Tentokrát dochází k jejím objevům v podhoubí prorostlém nocí a dnem, samotou a sounáležitostí, slastným i bolestným. Obrací-li se básník čestně tváří v tvář k lásce, jde o počin vzešlý z nastalého ticha v něm. Z ticha přetvářeného v úkazy jindy spatřitelnými snad mezi jedinými dvěma díly žaluzie…

Závěrečná část trilogie navazující na předcházející sbírky Blboun nejapný a Škvírou v žaluzii je formou a zčásti i tématikou obdobná. Co ji odlišuje, je přibývající touha po tom pokračovat. Touha tolik známá většině z nás, přičemž zacházet s ní tak vědomě

Děj detektivní prvotiny Williama Ryana Zbožný Zloděj se odehrává v Moskvě v roce 1936, v období pětiletek, výstavby metra a začínajícího Velkého teroru. Úspěšný a svědomitý vyšetřovatel moskevské kriminálky, kapitán Alexej Dimitrijevič Koroljov, se jednoho dne po příchodu do služby dozví, že mu byl svěřen případ mimořádně brutální vraždy: na oltáři odsvěceného kostela, který používají komsomolci jako klubovnu, byla nalezena mrtvola zavražděné a příšerně zohavené nahé dívky. Postupně vyjde najevo, že jde o americkou občanku, dceru ruských emigrantů, která přijela do země ze zatím neznámých důvodů. O případ se velmi brzy začne zajímat vysoce postavený plukovník z vedení NKVD. Dalšími stopami jsou jiný cizinec a parta ovládající moskevské podsvětí, jejímž členům se přezdívá Zloději. Jeden z nich je rovněž nalezen mrtvý v podobném stavu, v jakém byla zmíněná mladá žena. Dohled NKVD je čím dál patrnější a sám Koroljov, na kterého se zdánlivě usmálo štěstí v podobě přidělení jedné místnosti v rozděleném bytě v bývalém vznešeném panském domě, v němž se mohl seznámit se spisovatelem Isaakem Babelem a jeho ženou, na vlastní kůži zakusí „slasti“ krátkého pobytu v neblaze proslulé Lubjance. Přesto se mu nakonec podaří svěřený případ vyřešit a kromě toho najít hřejivý lidský vztah. Předností knihy je kromě náležitě stupňovaného napětí až překvapivě přesné a sugestivně vylíčené ovzduší, které v tehdejší době vládlo v zemi, kde zítra mělo znamenat již včera.

K 70. výročí od konce 2. sv. války nové vydání proslulých válečných pamětí britského premiéra sira W. S. Churchilla. Dokumenty shromážděné v těchto svazcích poskytují přehled nesmírně závažných událostí, jak je ve své době viděl člověk, který nesl hlavní tíhu odpovědnosti za válku a politiku Britského impéria i dominií. Pochybuji, zda existuje či existoval podobný záznam o každodenním vedení války a řízení státu. Nepopisuji to jako historii, neboť to přísluší další generaci. Ale s důvěrou prohl ašuji, že je to příspěvek historii, který poslouží budoucnosti. - Winston S. Churchill

Děj detektivní prvotiny Williama Ryana Zbožný Zloděj se odehrává v Moskvě v roce 1936, v období pětiletek, výstavby metra a začínajícího Velkého teroru. Úspěšný a svědomitý vyšetřovatel moskevské kriminálky, kapitán Alexej Dimitrijevič Koroljov, se jednoho dne po příchodu do služby dozví, že mu byl svěřen případ mimořádně brutální vraždy: na oltáři odsvěceného kostela, který používají komsomolci jako klubovnu, byla nalezena mrtvola zavražděné a příšerně zohavené nahé dívky. Postupně vyjde najevo, že jde o americkou občanku, dceru ruských emigrantů, která přijela do země ze zatím neznámých důvodů. O případ se velmi brzy začne zajímat vysoce postavený plukovník z vedení NKVD. Dalšími stopami jsou jiný cizinec a parta ovládající moskevské podsvětí, jejímž členům se přezdívá Zloději. Jeden z nich je rovněž nalezen mrtvý v podobném stavu, v jakém byla zmíněná mladá žena. Dohled NKVD je čím dál patrnější a sám Koroljov, na kterého se zdánlivě usmálo štěstí v podobě přidělení jedné místnosti v rozděleném bytě v bývalém vznešeném panském domě, v němž se mohl seznámit se spisovatelem Isaakem Babelem a jeho ženou, na vlastní kůži zakusí „slasti“ krátkého pobytu v neblaze proslulé Lubjance. Přesto se mu nakonec podaří svěřený případ vyřešit a kromě toho najít hřejivý lidský vztah. Předností knihy je kromě náležitě stupňovaného napětí až překvapivě přesné a sugestivně vylíčené ovzduší, které v tehdejší době vládlo v zemi, kde zítra mělo znamenat již včera.

Vedle Michny a Bridela třetí tón v barokním akordu naší edice – antologie Co Bůh není, mrzí mne – přináší kromě duchovní lyriky z četných kancionálů (Šteyer, Božan, Kadlinský, Komenský) rovněž výběr ze sporadicky dochovaných ukázek reprezentujících různé žánry světské poezie: milostnou (Sborníček Anny Vitanovské), pastýřskou (anonymní, Rosa), kavalírsky společenskou (Šlik, Černín) a satiricky litanickou (Kocmánek, Košetický).

Poslední svého rodu, ohrožen vyhynutím. Na básníka sáhla smrt, ale na neznámou dobu ho ještě vrátila životu v civilizaci, která se s otevřenýma očima vzdává vlastního řádu i kultury. Postrádá ducha, čest, slušnost. Vlastní dětství ožívá v hraní s vnučkou. V krvi v zámlkách a nesdělitelně promlouvají paměť rodu a smutek rasy. Poslední sázky na lásku a přátelství. Zápas i laskavost všemu navzdory. Takto vymezený vnitřní svět je dějištěm veršů, v nichž v ovzduší smíření vášně ještě nevyhasly.