Ilja Hurník

Sedm bylo divů světa, na sedmi pahorcích se rozkládal Řím, sedm svobodných umění vyznávali antičtí vzdělanci, o existenci sedmi nebes jsou přesvědčeni uctívači islámu, s e d m Notýsků má na svém kontě nestárnoucí Ilja Hurník. V rozpětí sedmi let vyda l v Akropolisu sedm notýsků (Zelený, Modrý, Růžový, Fialový, Infračervený, Tyrkysový a nyní Sivý), jejichž čtenářům nedal ani jednou příležitost zapochybovat o svém literárním mistrovství, neuvěřitelném ovládnutí kouzel a tajů prozaických miniatur. A ť již někdy inklinují více či méně k arabesce, apokryfu, sloupku, bajce, fejetonu, eseji či střídmě fabulované povídce, vždy mají nezaměnitelný rukopis s osobitou poetikou. Jen zřídka se lze v domácí literatuře setkávat s tak ojedinělým smyslem pro p řekvapivou zkratku, gradaci příběhu a jeho pointování, s nevšední prací s jazykem, jeho rytmem i zvukovou stránkou.

O tom, že hudební skladatel Ilja Hurník (* 1922) je mistrem fejetonu, eseje, apokryfu či střídmě fabulovaných povídek, není třeba nikoho dlouze přesvědčovat. Nyní přišel se sérií svých „notýsků“ nejprve přišel na řadu Zelený (2005), potom Modrý (2006) a u

Další ze série Hurníkových „notýsků“ (po Zeleném, Modrém a Růžovém jde již o čtvrtý), přinášející žeň z autorových nejnovějších fejetonů, esejů, apokryfů a střídmě fabulovaných povídek. Nestárnoucí Ilja Hurník si v nich se svým laskavým humorem bere na pa

Ve svých knihách se nestárnoucí hudební skladatel Ilja Hurník (* 1922) přidržuje povětšinou žánru fejetonu, eseje, apokryfů či střídmě fabulovaných povídek. Autor Trubačů z Jericha, Kapitolských hus či Muzikálního Sherlocka na okraj Modrého notýsku podotýká: Loni vyšla knížka Zelený notýsek. Byla moje dvacátá. Ten zaokrouhlený počet byl na pováženou. Není to výzva, abych vzhledem ke svému věku už s psaním skončil? Ale od svých čtenářů jsem slyšel: ‚Po zeleném notýsku by se čekal další, modrý.&apos Ten, kdo čeká, měl by se dočkat. I předkládám knížku jedenadvacátou. O jejím názvu už předem čtenáři rozhodli. Ostatně i v ní je dost řečí o přírodě a ta není jen zelená, sem tam je i modrá, jako například pomněnky nebo čiré nebe.

Po Zeleném, Modrém, Růžovém a Fialovém přichází na řadu Ultračervený notýsek. Jestliže během pěti let předkládá nestárnoucí Ilja Hurník již pátou sbírku svých originálních prozaických miniatur, spojených touž poetikou, jazykem, humorem i etikou, pak jeho Notýsky vstupují do české literatury jako zcela ojedinělé dílo. Je až neuvěřitelné a v kontextu domácího písemnictví nepochybně výjimečné, jak si jeden a týž autor získal širokou čtenářskou přízeň svými skromnými povídkami, apokryfy, fejetony či eseji. Také ve svém pátém „notýsku“ potvrzuje Ilja Hurník své svrchované vypravěčství, smysl pro humor a překvapivou zkratku. S jejich pomocí čtenáře seznamuje se svou kategorizací strašidel, s analýzou filozofie šachové hry, s tajemstvím česnekové vůně či s dramatickým líčením toho, co mohou způsobit dva slepené listy v knize, nebo co se stane, když se v náhrobním nápisu nahradí tečka písmenem e. Ultračervený notýsek tak jen potvrzuje autorovo krédo z počátků jeho „notýskového“ období: „Deník se před čtenářem skrývá. Notýsku čtenář nevadí.“

Logika praví, že osm je přirozené číslo, které následuje po číslu sedm a předchází číslu devět. Také osmému Notýsku Ilji Hurníka předcházelo sedm předešlých (Zelený, Modrý, Růžový, Infračervený, Fialový, Tyrkysový a Sivý, takže autor začne mít problém, zda vzorník barev nebude zcela vyčerpán). Nepořádek v matematice vytváří fakt, že autor ke svým devadesátinám vydává t e p r v e osmý Notýsek. Nesměl by to však být neúnavný I. Hurník, aby si s problémem neporadil. Stejně jako v předchozích svazcích i zde přesvědčivě dokládá, že je mistrem prozaických miniatur par excellence. Nelze však skrývat ani skutečnost, že četba jeho Notýsků má nespornou poznávací hodnotu. Jen namátkou - čtenáři se v tomto Oranžovém dozvědí např. o celosvětovém unikátu - vesničce Mechová, kde levice a pravice skončila ve vzájemném objetí, právě tak jako o knížectví, kde hokejisté hrají v květnu a ženy v dubnu strojí stromeček a malují kraslice. Zjistí také, proč jistému dědečkovi vadilo, že nám ukradli Vltavu, či co si díky své až chorobné abstinenci natropí účetní Nepísk. Autor samozřejmě zavede čtenáře i na Backer Street, aby nahlédli co s Sherlockem Holmesem udělá podzim, či co se stane, když slavný detektiv ve spolupráci s dr. Watsonem začne psát paměti.

Devět bylo Múz ve starém Řecku, devět nebes rozlišovali v pradávné Číně, devátý Notýsek se zrodil z pera nestárnoucího spisovatele, hudebního skladatele, klavírního virtuosa a pedagoga Ilji Hurníka. Jako by pramen jeho prozaických miniatur byl nevyčerpatelný... Tentokrát sudičky přisoudily jeho devátému Notýsku okrovou barvu. S ní se zvláště nápadně snoubí autorův suchý anglický humor. Čtenář se tak dozví, jak si císař Rudolf II. neuměl poradit s nesmrtelností, proč andělé nemají smysl pro humor a nejsou schopni hlasitého smíchu, jak Hurníkovi milovaní Slezané objevili Ameriku či jak vypadá správný „vědecký“ rozbor hudby animální („Zoolog zůstane bezradný nad slepicí. Napovíme mu: Začínající kokoko je předtaktí v triole, po něm dramatický skok na těžkou dobu: Kdááák.“). Zvláštní polohu zde tentokrát zaujímá autorova pozornost filologii: tomu odpovídají např. zkoumání parazitních projevů v řečnických vystoupeních, zamyšlení nad posláním zdrobnělin v češtině či vyprávění o bezuzdném řádění slabiky ne. Milovníci Hurníkových příběhů s Sherlockem Holmesem se zase dozví, proč se slavný detektiv nestal majitelem stradivárek.

Dramatizace povídky ze sbírky Muzikální Sherlock, ve které houslista Sherlock Holmes s orchestrem studuje Haydnovu symfonii S úderem kotlů. V roli Sherlocka Holmese Josef Kemr. Ilja Hurník (1922–2013), skladatel, klavírista, hudební pedagog a spisovatel, napsal v úvodu své knihy: „Půjde o příběhy, jež Arthur Conan Doyle prostě ignoroval, protože nepochopil. Pan Doyle stačil pochopit, že fosforem natřená huba psa baskervillského světélkuje, ale už ne to, co se děje v detektivovi, když kalafunuje svůj smyčec. Pan Doyle, původem lékař, byl s to vidět v prachu z kalafuny leda příčinu alergické rýmy. I čekaly dějiny na pisatele, jenž ví, jak se může rozklepat brada nad houslemi a jak dovede smyčec rozpíchat srdce. Jen takový pisatel by byl s to zachytit Sherlocka Holmese a jeho přítele na vrcholu zralosti, to jest na vrcholu rozpolcenosti. Ano, pánové byli rozpolceni, dr. Watson částečně, Holmes úplně, což panu doktoru Doylovi zcela uniklo. Ostatně, i kdyby neuniklo, byl by chtěl pány bezpochyby zase scelit, hnán svým zbytečně bujným optimismem. Jsem rozhodnut nedopustit takové levné scelení, vědom si toho, že právě rozpolcenost, trvalá a pokud možno se prohlubující, je znakem velkých typů tragicky hrdinských.“

Nad autorovými notýsky začíná být lehce nepřehledno... Kolikátý že to již je? Inu, šestý! Co je však přehledné, je Hurníkův nezaměnitelný rukopis, s překvapivými pointami a laskavým humorem. Právě proto si je čtenáři tak oblíbili a opatřování kompletní série notýsků se pro nejednoho z nich stalo doslova vášní. Ani tahle sbírka autorových osobitých prozaických miniatur své čtenáře nezklame. Setkají se zde např. s příběhem o možných způsobech kultivovaného vybavení součásti našeho obydlí, označované pouhými dvěma samohláskami (OO), s patáliemi Kruhu strážců čistoty mateřského jazyka, s problémy stařičkého Noa s osazenstvem jeho archy, ale i s půvabnými apokryfy o vdovách po Kosinovi a Lomikarovi, či o Žižkovi jako průkopníku nudistických koupelí. Nechybí samozřejmě ani autorův milovaný Sherlock Holmes (v Případu pekelném) či dýmkařské vyznání. Čtenáře z řad pedagogů možná zaujme jak vypadá sexuální harašení na půdě hudební školy, jiné zase poznání, co všechno může způsobit aterom nebo taková anketa v Žitobystrotukách.