Jiří Karen

Kniha je výborem z korespondence a deníkových záznamů básníka Jiřího Karena z období jeho totálního nasazení v Říši v letech 1942–1945. Z básníkovy pozůstalosti jej sestavil a edičně připravil Josef Ruszelák. Adresáty dopisů jsou jednak Karenovi přátelé z hradeckého gymnázia – začínající literáti Jiří Šotola, Zdeněk Rotrekl, František Lazecký –, a také jeho platonická duchovní přítelkyně Věra Lhotská. Vedle jednotlivých dopisů faráři a profesorovi, tvoří další proud korespondence dopisy rodině a příbuzným. Na korespondenci plynule navazuje Karenův deník z první dovolené z Říše a deníkové záznamy popisující konec války a útěk z Nordhausenu. V Karenových dopisech a deníkových záznamech se ocitáme přímo ve středu tehdejšího dění, bez pozdějších interpretací a posunů. Obsahují jednak celou řadu věcných, dosud málo známých informací, kupříkladu o starších ročnících pracovníků, kteří byli na práci do Říše naverbováni jako nezaměstnaní hned po okupaci, stejně jako o multikulturním prostředí pracovních lágrů, hierarchii příslušníků jednotlivých národů, o způsobu zacházení s nimi a míře jejich svobody. K tomu přistupuje řada informací a postřehů o všedním dnu totálního nasazení, práci, trávení volného času, konfliktech a společenství ve společných ubytovnách atp. Druhou rovinu knihy tvoří reflexe, způsob, jakým tehdy třiadvacetiletý Karen situaci, do níž je vržen, prožívá, zvládá a komentuje. Publikace představuje neobyčejně zajímavé, svým způsobem jedinečné svědectví o tom, co prožívali mladí Češi nasazení během druhé světové války a okupace v Říši. Je to svědectví mimořádné nejen svou autenticitou a dokumentárním charakterem, ale i schopností reflexe a literárního vyjádření.