Jiří Klobouk

Dvanáct tematicky různorodých povídek spojuje styl prolínající rovinu reality a imaginace a často až surreálná představivost, pohybující se na hranici snu a skutečnosti. Sen, a konkrétně trýznivé sny emigrantů jsou tak výchozím bodem uměleckého vyjádření zážitků a reflexí autorů, pro něž se rok 1968, a zvláště vpád vojsk Varšavské smlouvy, stal traumatem, s nímž se vyrovnávali v metaforické podobě. Emigrace je zde zpodobňována jako niterná skutečnost a zkušenost. Všechny povídky vynikají propracovanou formální stránkou, depresivní imaginativností a až expresivní úsporností a čistotou výrazu. Často připomínají scénář, ve kterém jsou podrobně rozepsány všechny záběry, i s označením ústředního bodu, na který je zaostřena kamera. Ambivalentnost pojmu domova, který zde nefunguje pouze jako symbol štěstí, přispívá k budování pochmurné a hutné atmosféry, prostoupené pocity strachu, nicoty a odcizení. Dům a domov se tak v Kloboukových povídkách stávají místem, které odpuzuje a v němž na člověka mohou čekat nebezpečné pasti.

Nevím, jak dalece vás to bude zajímat, ale nastal čas, abych káp božskou, co mě přivedlo k tomu, že jsem málem spáchal sebevraždu. Naštěstí, jak v kapitole osmnáctý s úlevou zjistíte, Bublina mě z toho srabu vysekal. Suma sumárum, měl jsem děsnou kliku. A právě tohle je můj pokus hodit na papír, co mě více méně přivedlo do cvokárny. Nic falešnýho. Všechno jako na dlani.

Spisovatel Jiří Klobouk odešel do zahraničí v roce 1968 a posledních jedenáct let žije v New Yorku. Ze své mnohovrstevné tvorby, vydávané jak v USA, tak v České republice, vybral pět povídek, které mají společného jmenovatele - jsou posazeny do severoamerického prostředí. Vykazují rovněž autorovo osvojení formy dramatu, jak potvrzuje hned úvodní povídka Převážně Beethoven, pojednávající o uprchlých vězních a o tom, co je čeká na svobodě. I v Obleženém městě se jedná o navýsost dramatickou situaci, jak napovídá už název povídky. Zkrátka od povídky k povídce nás autorova tvorba nenechá v klidu a potvrzuje, že česká literatura má v Jiřím Kloboukovi jednoho z nejzajímavějších tvůrců povídkového žánru.

Píše se rok 1951 a sedmnáctiletý Adolf Vincík má dvě vášně: hraje jazz na piano a je zamilovaný až po uši do herečky Jean Simmonsové z filmu Velké naděje. S denní realitou se Adolf pokouší vypořádat po svém: vymyslí si staršího bratra Bublinu, se kterým rozpřádá dalekosáhlé debaty. Svět, který ho obklopuje – budování socialismu a zářivého zítřka – je plný lži a nepravosti. Jediná cesta, jak z toho blázince uniknout, je zamířit místo do gymnázia na nádraží a vydat se vlakem na dalekou cestu za naplněním nenaplněných snů. Humorné vyprávění Adolfa Vincíka, chce být blízké všem, kteří tu dobu zažili, ale i těm, které zajímá, jak to tehdy bylo...

Hudba po půlnoci (1994) je jedinou knihou poezie v celém Kloboukově díle. A rozhodně není titulem do počtu. Naopak! Je pozapomenutou perlou moderního českého básnictví minulého století. Vznikala v rozmezí let 1964-1984. Autor v ní cílevědomě hledá smysl života a místo člověka na zemi, a to v událostech a postupném plynutí času.

Jiří Klobouk odešel do zahraničí v roce 1968 a posledních jedenáct let žije v New Yorku. Ze své mnohovrstevné tvorby, vydávané jak v USA, tak v České republice, vybral pět povídek, které mají společného jmenovatele – jsou posazeny do severoamerického prostředí. Vykazují rovněž autorovo osvojení formy dramatu, jak potvrzuje hned úvodní povídka Převážně Beethoven, pojednávající o uprchlých vězních a o tom, co je čeká na svobodě. I v Obleženém městě se jedná o navýsost dramatickou situaci, jak napovídá už název povídky. Zkrátka od povídky k povídce nás autorova tvorba nenechá v klidu a potvrzuje, že česká literatura má v Jiřím Kloboukovi jednoho z nejzajímavějších tvůrců povídkového žánru.

Nevím, jak dalece vás to bude zajímat, ale nastal čas, abych káp božskou, co mě přivedlo k tomu, že jsem málem spáchal sebevraždu. Naštěstí, jak v kapitole osmnáctý s úlevou zjistíte, Bublina mě z toho srabu vysekal. Suma sumárum, měl jsem děsnou kliku. A právě tohle je můj pokus hodit na papír, co mě více méně přivedlo do cvokárny. Nic falešnýho. Všechno jako na dlani.

Dvanáct tematicky různorodých povídek spojuje styl prolínající rovinu reality a imaginace a často až surreálná představivost, pohybující se na hranici snu a skutečnosti. Sen, a konkrétně trýznivé sny emigrantů jsou tak výchozím bodem uměleckého vyjádření zážitků a reflexí autorů, pro něž se rok 1968, a zvláště vpád vojsk Varšavské smlouvy, stal traumatem, s nímž se vyrovnávali v metaforické podobě. Emigrace je zde zpodobňována jako niterná skutečnost a zkušenost. Všechny povídky vynikají propracovanou formální stránkou, depresivní imaginativností a až expresivní úsporností a čistotou výrazu. Často připomínají scénář, ve kterém jsou podrobně rozepsány všechny záběry, i s označením ústředního bodu, na který je zaostřena kamera. Ambivalentnost pojmu domova, který zde nefunguje pouze jako symbol štěstí, přispívá k budování pochmurné a hutné atmosféry, prostoupené pocity strachu, nicoty a odcizení. Dům a domov se tak v Kloboukových povídkách stávají místem, které odpuzuje a v němž na člověka mohou čekat nebezpečné pasti.