Alexander Kratochvil

Výzkum paměti a traumatu se v posledních třiceti letech etabloval jako produktivní a ve světovém kontextu výrazný myšlenkový směr, na němž participují nejen nejrůznější historické a kulturněteoretické obory, ale také například psychologie a sociologie. V českém prostředí je tato oblast však dosud jen málo známá; cílem obsáhlé antologie Paměť a trauma pohledem humanitních věd je proto představit toto zkoumání české veřejnosti. Publikace přináší zásadní texty všech relevantních směrů a podstatných autorů (J. C. Alexander, J. a A. Assmannovi, C. Caruthová, S. Craps, A. Erllová, K. Friedenová, T. Habermas, M. Hirschová, A. Langenohl, D. Laub, C. Leggewie, P. Nora, L. Spitzer, P. Vermeulen, M. Weinberg, H. Welzer). Zvláštní pozornost věnuje dosud málo reflektovanému pojmu trauma v jeho individuálním, skupinově příznakovém a kulturním užívání. Antologie je tematicky členěna do čtyř oddílů (Paměť a společnost, Paměť a trauma, Paměť a mediální perspektiva, Politika paměti) a uzavírá ji záznam diskuse významných vědců pod názvem Roztříštěnost a spása. Všechny texty uvozují původní komentáře, v závěru je doplňují medailony autorů. Kniha je jedním z výsledků kolektivní práce výzkumné skupiny Tým pro studium paměti a traumatu v literatuře, která sdružuje vědecké pracovníky Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a postgraduální studenty Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. – Vychází za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a Nadace Český literární fond.

Lidé vyprávějí příběhy mimo jiné proto, aby si v paměti udrželi vzpomínky. Čím se ale liší vyprávění příběhů zachycujících traumatické zážitky z války, totalitní represe či katastrofy, jako byl výbuch atomové elektrárny v Černobylu? Trauma je ze své podstaty nevyslovitelné, a tak se literatura založená na posttraumatickém vyprávění stává vzácnou příležitostí emocionálně uchopit prožité trauma. Posttraumatické vyprávění můžeme chápat také jako myšlenkový experiment, jenž pomocí literární fikce vytváří cestu k jádru traumatického zážitku, který by jinak zůstal nevyslovitelný.

Aby bylo možné vzpomínat, vyprávějí se příběhy. Lidé vyprávějí příběhy mimo jiné proto, aby si v paměti udrželi vzpomínky. Čím se ale liší vyprávění příběhů zachycujících traumatické zážitky z války, totalitní represe či katastrofy, jako byl výbuch atomové elektrárny v Černobylu? Trauma je ze své podstaty nevyslovitelné, a tak se literatura založená na posttraumatickém vyprávění stává vzácnou příležitostí emocionálně uchopit prožité trauma. Posttraumatické vyprávění můžeme chápat také jako myšlenkový experiment, jenž pomocí literární fikce vytváří cestu k jádru traumatického zážitku, který by jinak zůstal nevyslovitelný.