Miloš Kučera

Monografie představuje úvod do Freudova učení, klade si otázky, jak Freud přemýšlel, na jaký rozpor nebo nedostatek svých předchozích textů reagoval, ale také, jak mohou být další interpretace či resumé jeho díla zavádějící. Vybraná série Freudových děl představuje korpus dat, jímž nás autor chronologicky provází. Obsahová osa knihy je výsledkem určitého předběžného čtení Freuda a programového přístupu k němu. Autor si na základě dosavadní zkušenosti vybírá určité hledisko – hledisko pudu –, který podle názoru autora odlišuje freudismus od ostatních myšlenkových proudů, a k některým bodům – k průběžným prvotním interpretacím – se po dočtení Freudových textů znovu vrací.

Kniha přináší interpretace básní jedné z Rilkových stěžejních sbírek, česky známé jako Sonety Orfeovi. Po německém znění každého sonetu následuje doslovný překlad, poté komentář autora a résumé komentáře německého rilkologa Hermanna Mörchena (orientovaného heideggerovsky) a Ernsta Leisiho (orientovaného na sémantický strukturalismus); porovnávány jsou přitom též interpretace v českých překladech (V. Renč, V. Holan, J. Pokorný, T. Vítek, A. Misař, M. Suchomel). Práce je zaměřena proti patetizaci Rilkovy poezie. Závěrečnou část tvoří vlastní překlad Sonetů Orfeovi.

Kniha obsahuje nový překlad Freudovy Analýzy fobie pětiletého chlapce s komentářem pod čarou, dále kondenzaci Lacanova semináře o Hansovi opět s komentářem, a nakonec alternativní, vlastní autorský pohled na Hansovu fobii, opřený o jiné než Lacanovo interpretační schéma. V lednu 1908 pošle Freudovi jeden účastník vídeňských psychoanalytických středečních setkání svou obvyklou zprávu, jak se vyvíjí jeho téměř pětiletý syn Hans, ovšem tentokrát ne dobrou: Hans má strach, že ho na ulici kousne kůň! Tak začíná historicky první psychoanalýza dítěte, trvající několik měsíců a prováděná netypicky samotným otcem, při několika Freudových radách na dálku a jednom osobním setkání s oběma kluky této rodiny. Freudovu roli si chlapec ovšem velmi dobře uvědomoval, a naléhal, aby se profesorovi napsalo: zvláště jeho fantazie, uváděné otci jako Hele, co jsem myslel. Prostřednictvím rozvíjení vlastních fantazií se Hans, zdá se, uzdravuje, a když nakonec řekne Přišel instalatér a nejprve mi kleštěmi odebral zadek a dal mi jiný a potom pipíka. Řekl: Ukaž zadek a já jsem se musel otočit a potom řekl: Ukaž pipíka, chápou to otec a Freud, že Hans zdárně vyřešil svůj oidipský komplex: údajně žárlícího otce (koně) se už nemusí bát, získal od instalatéra větší úd, a vše bude pořádku. Asi ano, neboť v r. 1922 navštíví Freuda neznámý statný devatenáctiletý mládenec, jenž se představí jako malý Hans. Rodiče (když děti vyrostly) se rozvedli, a když Hans pomáhal otci stěhovat knihovnu, narazil na spis, v němž se podle jednoho detailu poznal: ale jinak si ze svého případu dětské neurózy (fobie) nic nepamatuje. Freud je spokojen, že se proroctví veřejnosti, jak dítěti analýza mohla ublížit, nenaplnila. Nicméně se s dalšími generacemi psychoanalytiků začaly objevovat re-interpretace případu. Z nich nejrozsáhlejší pochází od J. Lacana, který zpochybní pokračování fantazie do obdarování větším pipíkem a odmítne považovat Hansovo zvládnutí oidipského komplexu za modelové: Hans bude mít heterosexuální orientaci, ale jeho vztah k ženám bude poznamenán zvláštní rivalitou.

Monografie se věnuje „profesionálnímu rodičovství“, reformě ústavní péče na Slovensku, jež probíhá v analogické podobě i v Česku. Její těžiště spočívá v kazuistikách devíti malých dětí ze tří "profesionálních rodin". Je přitom sledován stadiální vývoj dítěte (podle koncepce D. Winnicotta), jeho závislost na interakci s "matkou", posun ve vztahu k ní a její řešení dilematu mezi „profesionálkou“ a "matkou navždy". Tištěný text je doplněn internetovým přístupem k výchozím, "surovým" datům ze zúčastněného pozorování a z rozhovorů. Kompletní přepisy všech zrealizovaných interview uvádíme na webových stránkách nakladatelství Karolinum.

Monografie představuje úvod do Freudova učení, klade si otázky, jak Freud přemýšlel, na jaký rozpor nebo nedostatek svých předchozích textů reagoval, ale také, jak mohou být další interpretace či resumé jeho díla zavádějící. Vybraná série Freudových děl představuje korpus dat, jímž nás autor chronologicky provází. Obsahová osa knihy je výsledkem určitého předběžného čtení Freuda a programového přístupu k němu. Autor si na základě dosavadní zkušenosti vybírá určité hledisko – hledisko pudu –, který podle názoru autora odlišuje freudismus od ostatních myšlenkových proudů, a k některým bodům – k průběžným prvotním interpretacím – se po dočtení Freudových textů znovu vrací.

Kniha přináší interpretace básní jedné z Rilkových stěžejních sbírek, česky známé jako „Sonety Orfeovi“. Po německém znění každého sonetu následuje doslovný překlad, poté komentář autora a résumé komentáře německého rilkologa Hermanna Mörchena (orientovaného heideggerovsky) a Ernsta Leisiho (orientovaného na sémantický strukturalismus); porovnávány jsou přitom též interpretace v českých překladech (V. Renč, V. Holan, J. Pokorný, T. Vítek, A. Misař, M. Suchomel). Práce je zaměřena proti patetizaci Rilkovy poezie. Závěrečnou část tvoří vlastní překlad „Sonetů Orfeovi“.

Kniha Miloše Kučery je stejně jako jeho předchozí práce Sonette an Orpheus: Interpretace(a překlad) zaměřena proti patetizaci Rilkovy poezie. Také „Duineser Elegien“ přinášejí nejen nový překlad Rilkovy sbírky, ale především interpretaci a rozbor každého verše, včetně reflexí předchozích překladů a také výklad Jacoba Steinera.

Autoři z Pražské skupiny školní etnografie se věnují pojmu hry, dětské hry, poté dětským skupinovým hrám na sbírce 1600 záznamů od 1. do 9. třídy. Dvacet let poté, co Miloš Zapletal publikoval monumentální Velkou encyklopedii her pro děti, mládež a jejich pedagogy, se zde prezentuje bez didaktického záměru sbírka tzv. her tradičních, folklorních, které školní děti reálně hrály v letech 1995-2000. Tyto „games“ jsou tříděny jednak na 1. honičky, 2. chytačky, 3. schovky, 4. lovy, 5. závody, 6. souboje, 7. výdrže, 7*. školky, 8. bravuru, 8*. lekačky, 9. hádanky, 10. horory, 11. nápodoby, 12. trefování a 13. gender, jednak představeny jako 1. dotknout se, 2. v dotyku na tělo, 3. vrh objektu - s dotykem na tělo, 4. vrh objektem - na dráze, 5. běh - s dotykem na tělo, 6. běh - na dráze, 7. kompozice pohybu - žonglování a rytmika, 8. kompozice objektu, 9. hádání, 10. fiktivní identity a příběhy. Na závěr se probírá možnost v budoucnu kombinovat v klasifikaci her poetiku pudů (orálního, análního, zíracího aj.) s problematikou vztahů (oidipských či od nich odvozených, jako soutěž, „šikana“, různé „demokratické“ distribuce). Kniha obsahuje CD s rejstříky pro vyhledávání her ve full-textu sbírky, přístupném na internetu.

Kniha je inspirována učením francouzského psychoanalytika J. Lacana: jeho pojetím přání, rozkoše, imaginární a symbolické identifikace, identifikace „se symptomem“ či sublimace. Tato teorie je použita v kvalitativním výzkumu života školní třídy v pubertálním věku z hlediska sociálních vztahů a vývoje identit. Studie popisuje následujících pět forem citů či vzorců vztahování se: etnosociometrii (ve smyslu přiřazování sociálních pozic), vlny, party, kamarádství a párovou lásku. S těmito formami jsou porovnávána velká témata společenské vědy: stádnost, vůdce, výměna a dar (etnosociometrie), hra a rituál (vlny), dobrodružství a byrokracie (party), antické a moderní přátelství a nepřátelství (kamarádství) a kurtoazní láska (láska). Práce ústí do formální teorie citů, formulované pomocí diagramatického modelu. Autor je členem Pražské skupiny školní etnografie.

Autoři z Pražské skupiny školní etnografie se věnují pojmu hry, dětské hry, poté dětským skupinovým hrám na sbírce 1600 záznamů od 1. do 9. třídy. Dvacet let poté, co Miloš Zapletal publikoval monumentální Velkou encyklopedii her pro děti, mládež a jejich pedagogy, se zde prezentuje bez didaktického záměru sbírka tzv. her tradičních, folklorních, které školní děti reálně hrály v letech 1995?2000. Tyto "games" jsou tříděny jednak na 1. honičky, 2. chytačky, 3. schovky, 4. lovy, 5. závody, 6. souboje, 7. výdrže, 7*. školky, 8. bravuru, 8*. lekačky, 9. hádanky, 10. horory, 11. nápodoby, 12. trefování a 13. gender, jednak představeny jako 1. dotknout se, 2. v dotyku na tělo, 3. vrh objektu ? s dotykem na tělo, 4. vrh objektem ? na dráze, 5. běh ? s dotykem na tělo, 6. běh ? na dráze, 7. kompozice pohybu ? žonglování a rytmika, 8. kompozice objektu, 9. hádání, 10. fiktivní identity a příběhy. Na závěr se probírá možnost v budoucnu kombinovat v klasifikaci her poetiku pudů (orálního, análního, zíracího aj.) s problematikou vztahů (oidipských či od nich odvozených, jako soutěž, "šikana", různé "demokratické" distribuce). Kniha obsahuje CD s rejstříky pro vyhledávání her ve full-textu sbírky, přístupném na internetu.

První souborné vydání poesie Paula Leppina, vyvoleného pěvec bolestně mizící staré Prahy, umělce, který považoval citovou rozpolcenost člověka za hlavní příčinu veškerého zla, byl slovy Maxe Broda poety christianissimuse. Tato kniha se těší laskavé podpoře MK, NČLF a Státního fondu kultury

Zdrojem pohádky je častý sen nějakých v historii ztracených jednotlivých dětí, který se pak vyprávěný objevil v různých variacích ve folklóru a mohl být následně zapsán či přepsán sběratelem. Ideální konfigurace: rodiče vyprávějí nebo čtou před spaním jinému, svému dítěti takovou pohádku, o níž nevědomě tuší, že mu její problematika "straší" v hlavě, že by se mu mohla zdát; tím mu indukují takový průběh snu, kde budou moci být latentní témata probrána a který většinou skončí happy endem.