Štěpán Kučera

Sto nejživějších textů vybraných z tisíce čísel Salonu, kulturní a literární přílohy deníku Právo. Původní publicistika, eseje od Bělohradského, Kosíka nebo Přibáně. Tvorba českých spisovatelů Hakla, Stančíka, Bellové či Rudiše, texty z pozůstalosti Haška, Hrabala a Skácela. Rozhovory s Vaculíkem, Páralem nebo Updikem a Ferlinghettim. Texty bývalých exulantů i disidentů Hutky, Chramostové nebo Jirouse. Salon byl a je prostorem otevřeného dialogu a propojování témat. Vedle tradiční esejistické, reportážní a recenzní tvorby to dokládá například také seriál Daniela Prokopa Úvod do praktické sociologie, ověnčený nedávno Novinářskou cenou.

Projekt Gilgameš se s nadsázkou, nikoli však nevážně, dotýká smyslu vyprávění příběhů, lidského života i odvěké touhy po nesmrtelnosti. Žánr sci-fi se tu protíná s historickým, bájným vyprávěním. Hlavním hrdinou je převozník Uršanábi, lodivod z pradávného eposu, obdařený nesmrtelností namísto krále Gilgameše. Uršanábi proplouvá světovými moři do našich dnů, a dokonce i do blízké budoucnosti. Během svého putování potkává historické i literární postavy, například Kryštofa Kolumba či doktora Moreaua, a pokouší se vykonat pro lidstvo něco dobrého. Do jeho příběhu vstupuje rozhovor robopsychologa se superinteligentním počítačem, jehož úkolem je najít smysl lidské existence. Superpočítač však nenabízí žádnou exaktní operaci, ale vyprávění o převozníkovi Uršanábim.

Kučerova kniha má dvě hlavní linky. V té první se autor odráží od skutečné události ze života spisovatele Miguela Cervantese, který v mládí strávil několik let v Alžíru coby zajatec pirátů, a možná právě tahle zkušenost mu umožnila stát se světovým spisovatelem. Ve druhé linii sledujeme příběh Sidiho Hameta hrdiny vypůjčeného ze Cervantesova románu potrhlého derviše, který se zbláznil z ustavičné četby knih slavných arabských cestopisců a ve společnosti kulhavé velbloudice a dítěte nalezeného v poušti putuje skutečnými i fiktivními zeměmi. Obě linie se protnou, když derviše Hameta a vojáka Saavedru spojí alžírské vězení. Největší lekce dona Quijota má aktuální rám je to knížka o setkávání různých kultur, objevování nových světů, krajině měnící se v poušť a o síle představivosti. Jaké by to asi bylo, kdyby se don Quijote potkal s vypravěčkou Šahrazád?

Projekt Gilgameš se s nadsázkou, nikoli však nevážně, dotýká smyslu vyprávění příběhů, lidského života i odvěké touhy po nesmrtelnosti. Žánr sci-fi se tu protíná s historickým, bájným vyprávěním. Hlavním hrdinou je převozník Uršanábi, lodivod z pradávného eposu, obdařený nesmrtelností namísto krále Gilgameše. Uršanábi proplouvá světovými moři do našich dnů, a dokonce i do blízké budoucnosti. Během svého putování potkává historické i literární postavy, například Kryštofa Kolumba či doktora Moreaua, a pokouší se vykonat pro lidstvo něco dobrého. Do jeho příběhu vstupuje rozhovor robopsychologa se superinteligentním počítačem, jehož úkolem je najít smysl lidské existence. Superpočítač však nenabízí žádnou exaktní operaci, ale vyprávění o převozníkovi Uršanábim.

Projekt Gilgameš se s nadsázkou, nikoli však nevážně, dotýká smyslu vyprávění příběhů, lidského života i odvěké touhy po nesmrtelnosti. Žánr sci-fi se tu protíná s historickým, bájným vyprávěním. Hlavním hrdinou je převozník Uršanábi, lodivod z pradávného eposu, obdařený nesmrtelností namísto krále Gilgameše. Uršanábi proplouvá světovými moři do našich dnů, a dokonce i do blízké budoucnosti. Během svého putování potkává historické i literární postavy, například Kryštofa Kolumba či doktora Moreaua, a pokouší se vykonat pro lidstvo něco dobrého. Do jeho příběhu vstupuje rozhovor „robopsychologa“ se superinteligentním počítačem, jehož úkolem je najít smysl lidské existence. Superpočítač však nenabízí žádnou exaktní operaci, ale… vyprávění o převozníkovi Uršanábim.

Kniha je mozaikou zarámovanou jednou lokací a jedním stoletím. V krátkých kapitolách vedle objektivních dějin stojí osudy tamních rodin, jedinců i žijících pamětníků. Páteř tvoří trefné citace z dobových novin i literatury. Spolu s návratnými motivy a odkazy jde o kompozičně i myšlenkově sevřené dílo okořeněné autorovým vtipem, břitkostí či poetikou. Zrodil se překvapivě živý a citlivý portrét Kučerova rodiště i bydliště, v němž vskutku originálně vyvstávají dramatické dějiny dvojjazyčného a bikulturního města. V jeho osudu, místy mimořádně drsném, je nenápadně skryt i příběh jedné středoevropské země ve dvacátém století.

Kniha je mozaikou zarámovanou jednou lokací a jedním stoletím. V krátkých kapitolách vedle objektivních dějin stojí osudy tamních rodin, jedinců i žijících pamětníků. Páteř tvoří trefné citace z dobových novin i literatury. Spolu s návratnými motivy a odkazy jde o kompozičně i myšlenkově sevřené dílo okořeněné autorovým vtipem, břitkostí či poetikou. Zrodil se překvapivě živý a citlivý portrét Kučerova rodiště i bydliště, v němž vskutku originálně vyvstávají dramatické dějiny dvojjazyčného a bikulturního města. V jeho osudu, místy mimořádně drsném, je nenápadně skryt i příběh jedné středoevropské země ve dvacátém století.

Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra Kučerova kniha má dvě hlavní linky. V té první se autor odráží od skutečné události ze života spisovatele Miguela Cervantese, který v mládí strávil několik let v Alžíru coby zajatec pirátů, a možná právě tahle zkušenost mu umožnila stát se světovým spisovatelem. Ve druhé linii sledujeme příběh Sidiho Hameta — hrdiny vypůjčeného ze Cervantesova románu — potrhlého derviše, který se zbláznil z ustavičné četby knih slavných arabských cestopisců a ve společnosti kulhavé velbloudice a dítěte nalezeného v poušti putuje skutečnými i fiktivními zeměmi. Obě linie se protnou, když derviše Hameta a vojáka Saavedru spojí alžírské vězení. Největší lekce dona Quijota má aktuální rám — je to knížka o setkávání různých kultur, objevování nových světů, krajině měnící se v poušť a o síle představivosti. Jaké by to asi bylo, kdyby se don Quijote potkal s vypravěčkou Šahrazád?

16 povídek na motivy „černé kroniky“ brněnského Cejlu, zvaného Bronx Myšlenka udělat knihu příběhů vytvořených na základě novinových článků z druhé poloviny devatenáctého století není moje. Svěřil mi ji v pivním baru Na Stojáka historik Michal Konečný. Já mám akorát v Bronxu už víc než deset let své pracovní studio a vydávám knížky.

Když autor pobýval v Alžíru, kde se chystal k vydání jeho román Největší lekce dona Quijota, napsal tam Alžírské arabesky. Nápaditě i zábavně v nich krouží na pomezí cestopisné reportáže, autofikce a beletrie, inspiraci našel také v orálním vypravěčství. K rozhovorům s tamními obyvateli přidává i mikropovídky a črty, písňové texty či úryvky z knih. Mozaiku spojuje téma jednoho města, v němž autor ohledává alžírskou společnost a kulturu. Představuje různá období, od pravěkých jeskynních maleb v pohoří Tassili, přes berberskou a arabskou tradici, éru osmanské a později francouzské nadvlády, až k formování alžírského „multikulturního“ národa. Spadají sem i dvě bolestné události 20. století — válka za nezávislost a válka občanská. Kučera si všímá i současných problémů: sociální a genderové nerovnosti, environmentálních otázek či vlivu náboženství, tedy témat, která rezonují také v českém prostředí. Díky pohledu zdálky zahlédneme v nečekaných souvislostech zblízka sami sebe.