Luigi Zoja

Přední italský psychoanalytik (nar. 1943) a autor mnoha prací vytvořil v této knize svůj literární obraz otce formou mozaiky z kratších nebo delších elegantních esejů. Využívá přitom výborné znalosti kulturních dějin a analytického zacházení s dobovými obrazy otce. Čtenáře nejprve zavádí do říše savců, kde samci soupeří o samice, aby nejsilnější mohl rozsévat své geny a ostatní mu sloužili jen jako stupně evolučního žebříku. Biologické otcovství ještě otcovství neznamená. To se objevuje teprve s volním aktem „adopce“, kdy se muž rozhodne, že bude lidskému mláděti otevírat cestu do světa, společnosti a budovat s ním vztah. Muž se může učit od dítěte, což je rovněž jev ve zvířecím světě neznámý. Mateřství má instinktivní základ, ale otcovství je projevem záměru a vůle. S otcem tedy souvisí i rodina a civilizace. Střet biologického a kulturního momentu v muži-otci se odráží v tzv. paradoxu otce: měl by být vůči rodině a potomkům laskavý a směrem ke světu a společnosti vítězný. V době dospívání se muži otevírá cesta buď do mužské hordy orientované regresivně podle zákonů zvířecí říše a zaměřené na boj o prvenství a dobývání žen, anebo k otcovství, které znamená zodpovědnost a službu. Na kulturní stupeň muž vstupuje krocením instinktivních sil, k němuž dříve sloužily iniciace. Na tyto instinktivní a archetypické kořeny fenoménu otcovství navazuje Zoja líčením historie otce, kterou sleduje v prostoru západního světa, především ve Středomoří. Postupuje od pravěku přes Řecko, Řím, počátky křesťanství, Francouzskou revoluci, průmyslovou revoluci, obě světové války k revoluci rodiny a dnešní situaci. Zojova analýza současného stavu věcí spjatých s otcem, tedy hodnot, tradice a jejich udržování a předávání v době rychlých změn, je stejně pronikavá a důkladná jako jeho pohled do minulosti. Sledujeme rostoucí propast mezi generacemi, zvnějšnění hodnot, které přinášejí pravidla trhu (jejich materiálnost jdoucí přímo proti duchovnosti a hierarchické povaze otce), regresivní momenty, jež oslabují sociální stránku lidské bytosti a vedou ji k prožívání zákonů vtiskovaných instinkty. Otec jako společenské téma se neodlučitelně pojí s jeho postavením v rodině: moderní otec se jako svědek obecného veřejného obnažování, které předvádějí masová média, kompenzačně stává mlčenlivým a uzavřeným vůči rodině, s níž beztak tráví jen velmi málo času. Psychologické analýzy dobových obrazů (literárních a výtvarných) Zoja vždy propojuje s připomenutím odpovídajících biologických daností. V závěru knihy konstatuje, že se otec ztrácí, ačkoli společnost je tradicí a kořeny patriarchální. Svět hospodářství a technologie je vlastně mateřský, neboť slouží uspokojování potřeb, konzumu a přivádí duši na úroveň raného dětství. Namísto hierarchie otcovských hodnot a duchovnosti se prosazuje rovnostářství bez hodnot a vzorů, respektive s hodnotami trhu a módními vzory. Zoja proto apeluje na nezbytnost hledání otce, které je v evropské kultuře velkým tématem od chvíle, kdy se objevil

Přední italský psychoanalytik (nar. 1943) a autor mnoha prací vytvořil v této knize svůj literární obraz otce formou mozaiky z kratších nebo delších elegantních esejů. Využívá přitom výborné znalosti kulturních dějin a analytického zacházení s dobovými obrazy otce. Čtenáře nejprve zavádí do říše savců, kde samci soupeří o samice, aby nejsilnější mohl rozsévat své geny a ostatní mu sloužili jen jako stupně evolučního žebříku. Biologické otcovství ještě otcovství neznamená. To se objevuje teprve s volním aktem „adopce“, kdy se muž rozhodne, že bude lidskému mláděti otevírat cestu do světa, společnosti a budovat s ním vztah. Muž se může učit od dítěte, což je rovněž jev ve zvířecím světě neznámý. Mateřství má instinktivní základ, ale otcovství je projevem záměru a vůle. S otcem tedy souvisí i rodina a civilizace. Střet biologického a kulturního momentu v muži-otci se odráží v tzv. paradoxu otce: měl by být vůči rodině a potomkům laskavý a směrem ke světu a společnosti vítězný. V době dospívání se muži otevírá cesta buď do mužské hordy orientované regresivně podle zákonů zvířecí říše a zaměřené na boj o prvenství a dobývání žen, anebo k otcovství, které znamená zodpovědnost a službu. Na kulturní stupeň muž vstupuje krocením instinktivních sil, k němuž dříve sloužily iniciace. Na tyto instinktivní a archetypické kořeny fenoménu otcovství navazuje Zoja líčením historie otce, kterou sleduje v prostoru západního světa, především ve Středomoří. Postupuje od pravěku přes Řecko, Řím, počátky křesťanství, Francouzskou revoluci, průmyslovou revoluci, obě světové války k revoluci rodiny a dnešní situaci. Zojova analýza současného stavu věcí spjatých s otcem, tedy hodnot, tradice a jejich udržování a předávání v době rychlých změn, je stejně pronikavá a důkladná jako jeho pohled do minulosti. Sledujeme rostoucí propast mezi generacemi, zvnějšnění hodnot, které přinášejí pravidla trhu (jejich materiálnost jdoucí přímo proti duchovnosti a hierarchické povaze otce), regresivní momenty, jež oslabují sociální stránku lidské bytosti a vedou ji k prožívání zákonů vtiskovaných instinkty. Otec jako společenské téma se neodlučitelně pojí s jeho postavením v rodině: moderní otec se jako svědek obecného veřejného obnažování, které předvádějí masová média, kompenzačně stává mlčenlivým a uzavřeným vůči rodině, s níž beztak tráví jen velmi málo času. Psychologické analýzy dobových obrazů (literárních a výtvarných) Zoja vždy propojuje s připomenutím odpovídajících biologických daností. V závěru knihy konstatuje, že se otec ztrácí, ačkoli společnost je tradicí a kořeny patriarchální. Svět hospodářství a technologie je vlastně mateřský, neboť slouží uspokojování potřeb, konzumu a přivádí duši na úroveň raného dětství. Namísto hierarchie otcovských hodnot a duchovnosti se prosazuje rovnostářství bez hodnot a vzorů, respektive s hodnotami trhu a módními vzory. Zoja proto apeluje na nezbytnost hledání otce, které je v evropské kultuře velkým tématem od chvíle, kdy se objevil příběh o Télemachově touze po setkání s otcem. Podobné práce se často snaží poskytnout nějaký návod k nápravě stavu věcí. Zoja otevřeně říká, že nic podobného nemá v úmyslu. Čtenáře provede tématem s tím, že vše ostatní je na něm. Zojova originálnost spočívá i v důsledně psychologickém a komplexním přístupu, který v historii i současnosti odhaluje psychologická fakta a předkládá je jako cenná sdělení pro duši. Bravurně zachází s tématy západní kulturní historie a antropologie. Zojova kniha, ověnčená italskou literární cenou Premio Palmi a renomovanou americkou Gradiva Award, má tedy co říci každému, kdo se zajímá o psychologické pozadí dnešní doby nebo o historii západu, zvláště o tzv. historii mentalit nebo o kulturní historii a kulturní antropologii. A samozřejmě všem těm, které zajímá postava otce.