Jan Lukavec

Kde vlastně začíná Orient? Jak se měnily české obavy z islámu nebo ze „žlutého nebezpečí“? Jak asi reagovali naši předci, když poprvé uviděli bonsaje, břišní tanečnice nebo tančící dervíše? Kdo byli první skuteční indiáni a černoši, kteří žili v Čechách? Je Praha opravdu městem zbožných žen či dokonce „svolných a nespoutaných vášnivek“? Kdy se dostanou česko-vietnamští spisovatelé do školních čítanek? A budeme někdy mít prezidenta romského či vietnamského původu? Na tyto a další otázky se snaží odpovědět tato kniha. V první části zkoumá, jak se čeští cestovatelé hlavně v devatenáctém a na počátku dvacátého století vydávali do „Orientu“, jak ho vnímali a interpretovali. A také, jaký obraz „exotických měst“ si dopředu vykonstruovali a jak posléze tato představa obstála při konfrontaci s realitou. Druhá část publikace líčí, jak „exotično“ postupně pronikalo k nám, takže se jevy, o jejichž existenci mnozí obyvatelé Čech před sto padesáti lety často měli jen malé tušení, i u nás stávají každodenní a takřka všední realitou.

Víly, upíři, vlkodlaci, draci, trpaslíci, andělé, zombie, jednorožci, medúzy, elfové, obři a další tvorové. Kni¬ha nabízí napínavé výpravy za bytostmi, které leží na pomezí světa lidského, božského a zvířecího, ale hlavně do světa lidské představivosti. Jejich existence byla střízlivým racionalismem novověku zpochybněna, ale přinejmenším v rovině lidských představ zažívají v současnosti velkolepý návrat, a to nejen v podobě literární. Stávají se totiž předlohami k nejrůznějším filmům a počítačovým hrám a vytvářejí tak společně určitý celospolečenský fenomén. Staré představy, které odrážejí naše hlubinné touhy, se totiž neztrácejí, ale přetrvávají a znovu se vynořují v transformované podobě. Dnešní lidé tak už sice příliš nevěří ve starobylé křesťanské nebe, ale touhu po věčném životě si mohou projektovat třeba do milostných ság, v nichž se krásní upíři stávají symbolem trvalé lásky a nesmrtelnosti. A pokud už pro tradiční nestvůry není místo na zemi (respektive svoji nestvůrnost ztrácejí), současná sci-fi nachází nové na jiných planetách. Věříme v různá prorocká znamení či v neobvyklé světelné úkazy, které dříve lidé interpretovali jako prašivce, dnes je označujeme jako UFO. Démonologické pověsti 21. století tak přímo navazují na mnohem starší látky, neboť v představách o nadpřirozenu se od svých předků tolik nelišíme. Současně jsou tyto fantazijní bytosti produktem doby, v níž dobře víme o síle lidských pudů a jejich moci, zvláště jsou-li potlačovány. Do současného ztvárnění upírů či víl také přirozeně promlouvají dnes vlivné či snad pro někoho i módní ideologie a myšlenkové proudy, jako environmentalismus a multikulturalismus. Tak někteří autoři o bytostech na pomezí píší jako o ohrožených živočišných druzích, které je nutné chránit ve prospěch zachování biodiverzity. Jiní preferují model etnických a genderových menšin, jejichž obdobu tyto bytosti podle nich představují a jež si v rámci jakéhosi drobně rozšířeného „fantastického multikulturalismu“ zasluhují přijetí a vlastní práva. Jan Lukavec nechce literaturu o bytostech na pomezí hodnotit podle předem vytyčené ideologie. Bere ji vážně. Svým exkurzem do folkloristiky, literární vědy a komparatistiky navíc bude jistě nápomocen orientovat se v této zajímavé a komplikované oblasti.

Kniha obsahuje texty o Medúse, bazilišcích, dvojnících i upírech; o fantastických světech za zrcadlem i o světech, ve kterých jsou zrcadla zakázána; o zrcadlových labyrintech a obludách, jež se v nich skrývají; o kouzelných zrcadlech vyjevujících budoucnost a odpovídajících na otázku, kdo že je na světě nejkrásnější; o profesních skupinách jako kulturisté, fyzioterapeuti, herci či tanečníci, pro něž je zrcadlo nepostradatelnou pomůckou při jejich práci; ale i o tom, co může díky pohledu do zrcadla nebo zrcadlící se plochy přinášet uvědomění si sebe sama, ať už se to týká zvířat, robotů nebo mytických bytostí jako Narcis či biblická Eva.

Pražské Jižní Město je opředeno mnoha mýty a pověstmi, je to území protikladů i nečekaných překvapení, svět tak trochu sám pro sebe, přesto je neoddělitelnou součástí metropole. Autor textu Jan Lukavec zde prožil celý svůj život a jako zasvěcená osoba podává svědectví, přemýšlí, upozorňuje, klade otázky. Autor fotografií Karel Cudlín zase život na Jižáku od začátku 80. let do současnosti pozoruje a dokumentuje (kniha obsahuje 53 celostránkových snímků). Od počátečního tristního rozbahněného prostředí, v němž chyběly chodníky, takže se do něj bořily i kočárky a při cestě na autobusovou zastávku bylo nutné použít igelitové sáčky chránící boty, se pražské Jižní Město několikrát radikálně změnilo a asi i bude nadále měnit. Pro autora, který zde žije od nejútlejšího dětství, stejně jako pro tisíce dalších obyvatel, ale zůstává „Jižák“ domovem, útočištěm, základnou. Právě z této perspektivy jsou psány esejistické kapitoly o tom, jaké stopy zanechalo Jižní Město v umění, jaká je zdejší spiritualita a společenské paradoxy (a nechybí zde třeba zmínky o různých – fiktivních – vizích mytických počátků i eschatologických konců panelového města či o literárních podobách výtahového hororu a výtahové mystiky). Jde o hledisko člověka, který nemůže a nechce být zcela nezaujatý, protože zde vyrostl, zapustil zde kořeny a vychovává zde svoje děti; který si uvědomuje řadu problémů, které Jižní Město má, a přesto se pokouší o jeho opatrnou obranu. Jižní Město tak není zpodobeno jako město ideální, natož jako uskutečněná utopická vize jeho budovatelů, ale ani jako sluj plná kriminálních živlů, odosobněných ztroskotanců a zoufalců. Důležité je, že většina lidí zde bydlí ráda a může si říci: Ano, tady jsem doma.