David Lukšů

Kniha zachycuje unikátní svědectví jednoho z nejlepších hokejových útočníků historie. Patřil k první vítězné generaci čs.hokeje, která po válce přivedla národní mužstvo ke dvěma titulům mistrů světa. Na vrcholu své kariéry však zažil prudký pád: společně s většinou mužstva světových šampionů byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k mnohaletému vězení. Prožil si peklo nucených prací v uranových dolech, přesto se ještě dokázal vrátit na hřiště a znovu dávat góly i předávat své umění v roli trenéra. Stanislav Konopásek je posledním v Čechách žijícím hráčem první zlaté éry čs. hokeje. Nastupoval v jednom útoku společně s Vladimírem Zábrodským, kontroverzní postavou československého sportu. Ač se osobně nepřátelili, vytvořili společně jádro téměř neporazitelného týmu LTC Praha.

Příběh nejlepší českého hokejového obránce všech dob – bojovníka, který nechával na ledě srdce. S Duklou Jihlava se stal sedmkrát mistrem Československa. Jako jediný obránce v historii naší ligy vyhrál kanadské bodování soutěže. Zvítězil v prvních dvou ročnících ankety Zlatá hokejka. Čtyřikrát byl vyhlášen členem all stars sestavy mistrovství světa. O největší úspěch svojí kariéry Jan Suchý přišel. V době své největší slávy zabil v autě spolujezdce, skoro rok strávil ve vězení, a přišel tak o zlato z mistrovství světa v roce 1972. Stejně intenzivně jako hru, prožíval Suchý i mimosportovní život. Nikdy – ani před zápasem – se nevzdal piva a cigaret. Otevřeně hovoří o braní zakázaných podpůrných prostředků, prodávání zápasů, pašování zboží za hranice, hazardních karetních hrách a dalších fenoménech, které se rozhodně neslučovaly s prototypem socialistického sportovce přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hráč s číslem 17 šel z průšvihu do průšvihu, ale na ledě zářil a fanoušci ho milovali. Čtenář spolu s ním nahlédne i za skrytou tvář vrcholového sportu, kterou Jan Suchý naprosto otevřeně popisuje.

Vladimír Zábrodský, kapitán mistrů světa 1947 a 1949, skončil v anketě o hokejistu století po olympiádě v Naganu na 3. místě za Haškem a Jágrem. Dnes by je možná překonal. Nejlepší hráč, kapitán a manažer týmu, ale zároveň nejkontroverznější postava československého sportu. Zatímco jeho spoluhráči byli po vykonstruovaných politických procesech v roce 1950 vesměs poslání do vězení a pracovních táborů, on jediný souzen nebyl. Proč? Skutečně své spoluhráče udal a spolupracoval s StB? Nebo mluvil víc, než musel? Anebo se ho StB takto pokusila zdiskreditovat? Ještě nedávno se zdálo, že se pravdu nikdy nedozvíme. Vladimír Zábrodský, který již více než 40 let žije ve Švédsku, mlčel. Až nyní se jediný svědek, který může předložit víc než pouhé dohady, rozhodl promluvit.

Příběh nejlepší českého hokejového obránce všech dob – bojovníka, který nechával na ledě srdce. S Duklou Jihlava se stal sedmkrát mistrem Československa. Jako jediný obránce v historii naší ligy vyhrál kanadské bodování soutěže. Zvítězil v prvních dvou ročnících ankety Zlatá hokejka. Čtyřikrát byl vyhlášen členem all stars sestavy mistrovství světa. O největší úspěch svojí kariéry ale Jan Suchý přišel. V době své největší slávy zabil v autě spolujezdce, skoro rok strávil ve vězení, a přišel tak o zlato z mistrovství světa v roce 1972. Stejně intenzivně jako hru, prožíval Suchý i mimosportovní život. Nikdy – ani před zápasem – se nevzdal piva a cigaret. Otevřeně hovoří o braní zakázaných podpůrných prostředků, prodávání zápasů, pašování zboží za hranice, hazardních karetních hrách a dalších fenoménech, které se rozhodně neslučovaly s prototypem socialistického sportovce přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hráč s číslem 17 šel z průšvihu do průšvihu, ale na ledě zářil a fanoušci ho milovali. Čtenář spolu s ním nahlédne i za skrytou tvář vrcholového sportu, kterou Jan Suchý naprosto otevřeně popisuje.

Matěj Lukšů (1868-1931) patřil bezesporu k nejbližším přátelům Otokara Březiny (1868-1929). Jejich vztah trval od studentských let do smrti velkého symbolistického básníka. Za tu dobu přerostly jejich kontakty ve výsostné přátelství, v němž byl Lukšů Březinovi nejen společníkem, ale též rádcem a pomocníkem a nakonec, spolu s Emanuelem Chalupným, také básníkovým dědicem a vykonavatelem závěti. Těžištěm knihy jsou knižně dosud nepublikované deníkové zápisy Matěje Lukšů. Autor si je zaznamenával po dobu několika desetiletí až do své smrti. Obsahují denní osobní poznámky, koncepty různých prací, dopisů, překlady z němčiny, francouzštiny a rozsáhlé přípravy na vyučování či výpisky z odborné, často učitelské literatury. Především se v nich však objevují nepravidelně roztroušené poznámky ze setkávání s Otokarem Březinou, jež dokonale ilustrují jejich vzácný vztah. Deníkové zápisy doprovází zasvěcený komentář editorů a rozsáhlý fotografický materiál.

Příběh nejlepší českého hokejového obránce všech dob – bojovníka, který nechával na ledě srdce. S Duklou Jihlava se stal sedmkrát mistrem Československa. Jako jediný obránce v historii naší ligy vyhrál kanadské bodování soutěže. Zvítězil v prvních dvou ročnících ankety Zlatá hokejka. Čtyřikrát byl vyhlášen členem all stars sestavy mistrovství světa. O největší úspěch svojí kariéry Jan Suchý přišel. V době své největší slávy zabil v autě spolujezdce, skoro rok strávil ve vězení, a přišel tak o zlato z mistrovství světa v roce 1972. Stejně intenzivně jako hru, prožíval Suchý i mimosportovní život. Nikdy – ani před zápasem – se nevzdal piva a cigaret. Otevřeně hovoří o braní zakázaných podpůrných prostředků, prodávání zápasů, pašování zboží za hranice, hazardních karetních hrách a dalších fenoménech, které se rozhodně neslučovaly s prototypem socialistického sportovce přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hráč s číslem 17 šel z průšvihu do průšvihu, ale na ledě zářil a fanoušci ho milovali. Čtenář spolu s ním nahlédne i za skrytou tvář vrcholového sportu, kterou Jan Suchý naprosto otevřeně popisuje.

Vladimír Zábrodský, kapitán mistrů světa 1947 a 1949, skončil v anketě o hokejistu století po olympiádě v Naganu na 3. místě za Haškem a Jágrem. Dnes by je možná překonal. Nejlepší hráč, kapitán a manažer týmu, ale zároveň nejkontroverznější postava československého sportu. Zatímco jeho spoluhráči byli po vykonstruovaných politických procesech v roce 1950 vesměs poslání do vězení a pracovních táborů, on jediný souzen nebyl. Proč? Skutečně své spoluhráče udal a spolupracoval s StB? Nebo mluvil víc, než musel? Anebo se ho StB takto pokusila zdiskreditovat? Ještě nedávno se zdálo, že se pravdu nikdy nedozvíme. Vladimír Zábrodský, který již více než 40 let žije ve Švédsku, mlčel. Až nyní se jediný svědek, který může předložit víc než pouhé dohady, rozhodl promluvit.