Nina Majewska-Brown

Stojím před esesmanem na vratkých, třesoucích se nohou. Nemám odvahu pohlédnout mu do tváře… Přikládá bič k mému krku. Předpokládám, že zanedlouho do tohoto pohybu vloží veškerou sílu a přidusí mě tak, že nebudu moci dýchat. Za m je vše jinak. Zastrčí konec biče pod mou bradu a přinutil mě zvednout hlavu. Poddávám se jeho vůli, přivírám však oči, abych neviděla jeho obličej. „Otevři oči.“ Poslušně otevírám víčka a s hrůzou hledím do jeho modrých, téměř tyrkysových očí, které si mne prohlížejí. NEOBVYKLÝ PŘÍBĚH Za každým vytetovaným číslem na předloktí se skrývá krutý osud. Před námi se odvíjí dlouhých pětasedmdesát let utajovaný příběh Stefanie, která poznala peklo koncentračních táborů na vlastní kůži. Byla ženou význačného představitele domácího odboje a kvůli němu se dostala do Osvětimi. Jako rukojmí a oběť „mužské“ války se sama ocitla na frontě. Jejím bojištěm byly táborové baráky, apelplac a kilometry drátů nabitých elektřinou. Hlad, selekce a ustavičné ohrožení života. Panický strach o děti, výčitky svědomí a bolest. Přesto však přežila. Prošla peklem Osvětimi, Ravesbrücku a Flossenbürgu, přežila pochod smrti. Velkou zásluhu na tom měl Jürgen, dozorce SS. Bylo to přátelství nebo již láska, co je spojovalo… Tento neuvěřitelný příběh nikdo nevymyslel, napsal jej sám život.

Ten jejich teplý, vypucovaný dům představuje neskutečný kontrast k místu, v němž pobývám, v němž nadále spávám. Nelze uvěřit, že naše světy dělí sotva několik metrů přehrazených ostnatým drátem. Nemůžu osudu odpustit, že mě poslal na špatnou stranu. Koneckonců nedokážu pochopit tolik věcí. Už jenom to, že ten její manžel, mimořádně brutální esesman, který se vrací domů v botách potřísněných lidskou krví, si hraje s dětmi a objímá svou ženu… Nejhorší věc, kterou musím dělat, je čištění jeho vysokých bot. Umazané od bláta jsou vždy cítit smrtí, zůstávají na nich její stopy, že jsou také jeho zbraní. Před očima mi vyvstává, jak jimi kope mé spoluvězeňkyně, viděla jsem to přece už tolikrát. Jeho zlost a kopance zabily nejednu z nás. A já teď pečlivě krémuji a leštím ta odporná bagančata. Nořím do nich ruku a přidržuji je mezi koleny. Mám chuť zvracet. Odér krému se mísí s pachem kůže a já si uvědomuji, že jestli se mi to peklo podaří přežít, už nikdy, opravdu nikdy nebudu čistit boty. Ann, esesmanova žena, která se právě přistěhovala do Osvětimi, se v novém domově zpočátku necítí dobře. Je vyděšená, protože ještě nikdy svého milovaného Hanse neviděla tak unaveného. Nabývá přesvědčení, že jeho práce musí být skutečně těžká a vyčerpávající, protože její muž je podrážděný. Nejvíc ji trápí to, že jí nechce říci, co přesně dělá, což v ní vyvolává ještě větší neklid. Ann nepochybuje o tom, že neustálý kontakt s těmi zločinci v pruhovaných pyžamech se negativně odráží na jeho zdraví. Po úmorné práci v osvětimském táboře se esesmani vraceli do svých domovů, přímo do náručí svých žen a dětí. Nedaleko za táborovými dráty pěstovali růže nebo chovali králíky, v zahradách radostně poštěkávali psi. O jejich pohodlí se starali vězni a místní civilisté, kteří pro ně museli pracovat. Esesmani pili v místní kantýně, chodili do veřejného domu, jezdili na výlety a zamilovávali se do děvčat z okolí. Některým se život v Osvětimi tak zalíbil, že jej nechtěli opustit. A někteří se tam vraceli dokonce i po válce.