Petr Mano

Šarlák nás zavádí do jihočeského Písku 80. a 90. let minulého století. Manova autobiografická kniha ukazuje jeho odvrácenou tvář – všední a syrové žití v bezútěšné době, kde jakýkoli cíl jako by byl předem odsouzen k nedosažitelnosti a vše kolem plulo v podivném bezčasí.Autor popisuje svých dvanáct zaměstnání, která vystřídal v průběhu dvánácti let, a jedinečně vykresluje génia míst v atmosféře doby.

Soubor deníkových záznamů Kalužiny volně navazuje na úspěšnou autorovu prvotinu Šarlák (65. pole, 2014), která zaznamenala pozitivní ohlasy u čtenářů i kritiky. Petr Mano ve své knize citlivě zaznamenává drobné detaily z každodenního života a dává je do souvislostí s historií i duchem míst, která důvěrně zná. Hlavní těžiště jeho prózy tkví v propojení vysokého a nízkého, centra a periferie, města a přírody. Texty nabízejí intimní existenciální pohled na autora samotného i na současný Písek a jeho nejbližší okolí.

Jiří Vogl v dopise adresovaném Josefu Rybákovi vzpomíná na Písek svého dětství a mládí ve 20. a 30. letech 20. století. Vykresluje živé město se svéráznými obyvateli a jedinečnou atmosférou. Jeho poutavý a poetický styl, okořeněný ironií a humorem, udělal z dopisu pamětníka – už tak unikátního dokumentu – pozoruhodné literární dílo. Petr Mano jím byl téměř padesát let po jeho vzniku okouzlen natolik, že se rozhodl Jiřímu Voglovi odepsat a vylíčit mu totéž město, jak ho poznal od 80. let až do současnosti. Jiří Vogl (1912–1993) byl písecký rodák židovského původu, povoláním optik. V roce 1939 odjel do Stockholmu. Ve Švédsku se zabýval výzkumem, vývojem a vzděláváním v oboru optika. V roce 1980 získal cenu Polhemspriset. Se ženou Janou měl dceru Catherine. Petr Mano (nar. 1961 v Táboře) studoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, studium předčasně ukončil. Celý život se věnuje výtvarnému umění a psaní. Žije v Písku. Vydal soubor povídek Šarlák (2014) a deník Kalužiny (2016).

Hlavní motiv Manových povídek je voda, která utváří ducha krajiny, skrývá před námi těla mlčenlivých ryb, a především k sobě přitahuje tajemnou silou řadu podivínských postav, někdy strašidelných, hrozivých, jindy v jejich tragické bezmocnosti blízkých a dojemných. Autor k tomu dodává: „Ta bílá tůň totiž není jen za kestřanskými humny, máme ji všichni v sobě a nezbývá nám než doufat, že jednou na její hladině spatříme místo zamřelé leklé ryby Boží tvář, pohlédneme na ni přes zvlněné rákosí – a pro zbytek života se přestaneme bát.“ Velká bílá tůň zavádí čtenáře ke skrytým místům Písecka, k rybníkům, strouhám a řekám, do nedávných i starých časů. Knihu doplňuje slovníček slangových výrazů.

Šarlák nás zavádí do jihočeského Písku 80. a 90. let minulého století. Manova autobiografická kniha ukazuje jeho odvrácenou tvář – všední a syrové žití v bezútěšné době, kde jakýkoli cíl jako by byl předem odsouzen k nedosažitelnosti a vše kolem plulo v podivném bezčasí. Autor popisuje svých dvanáct zaměstnání, která vystřídal v průběhu dvánácti let, a jedinečně vykresluje génia míst v atmosféře doby.