Jana Markupová

Ačkoli se rodina Havlova těší velké pozornosti a osudy jednotlivých členů byly již literárně zpracovány, životu Ivana M. Havla se dosud nedostalo ze strany historiků systematického zájmu. Právě to bylo impulzem ke vzniku historické biografie, která kombinuje archivní a orálněhistorický výzkum. Vzniká tak obraz člověka, který není pouhým souhrnem biografických dat, ale živoucí osobností, která promlouvá skrze souvislosti a prostředí, v němž se pohybovala. Monografie se snaží čtenáři přiblížit život významného pokračovatele rodu, ale též vědce, intelektuála a autora, který se pohyboval v několika různých, zdánlivě nesourodých prostředích, na pomezí oficiální a neoficiální sféry, člověka, jenž propojuje vědu a umění. Snaha o porozumění osobnosti Ivana M. Havla je přitom doprovázena vědomím širších, především rodinných souvislostí, sahajících až do počátku dvacátého století.

Jméno Huga Vavrečky (1880-1952), novináře, diplomata, ředitele firmy Baťa, ministra propagandy a dědečka bratrů Havlových, zaznívá v české historiografii spíše okrajově. Jemu samotnému byla pozornost věnována doposud jen sporadicky, přímo posledním letům jeho života pak vůbec. Právě ony přitom patří k těm, které kladou nejvíce otázek a přinášejí nejméně očekávatelné odpovědi. Tato kniha proto čtenáři nejprve nabízí stručné představení Vavrečkova života do roku 1945, shrnuje hlavní oblasti jeho působení a ukazuje jeho životní priority a postoje, které se naplno projevily v hlavním zkoumaném období 1945-1952, kdy se Vavrečka musel stejně jako další členové bývalé prvorepublikové a zčásti i protektorátní elity vyrovnávat s problémy, které z jeho před/válečné činnosti plynuly. Autorka detailně sleduje Vavrečkovu adaptaci na měnící se společenské podmínky i jeho postavení v nich a předestírá až detektivní pátrání po různorodých strategiích jednání i vyjednávání, které volil tehdy, čelil-li například nařčením z kolaborace. Hledá také odpovědi na otázky, co si Vavrečka o světě kolem sebe myslel a jak si představoval (nejen svou) budoucnost.

Jméno Huga Vavrečky (1880-1952), novináře, diplomata, ředitele firmy Baťa, ministra propagandy a dědečka bratrů Havlových, zaznívá v české historiografii spíše okrajově. Jemu samotnému byla pozornost věnována doposud jen sporadicky, přímo posledním letům jeho života pak vůbec. Právě ony přitom patří k těm, které kladou nejvíce otázek a přinášejí nejméně očekávatelné odpovědi. Tato kniha proto čtenáři nejprve nabízí stručné představení Vavrečkova života do roku 1945, shrnuje hlavní oblasti jeho působení a ukazuje jeho životní priority a postoje, které se naplno projevily v hlavním zkoumaném období 1945-52, kdy se Vavrečka musel - stejně jako další členové bývalé prvorepublikové a zčásti i protektorátní elity - vyrovnávat s problémy, které z jeho před/válečné činnosti plynuly. Autorka detailně sleduje Vavrečkovu adaptaci na měnící se společenské podmínky i jeho postavení v nich a předestírá až detektivní pátrání po různorodých strategiích jednání i vyjednávání, které volil tehdy, čelil-li například nařčením z kolaborace. Hledá také odpovědi na otázky, co si Vavrečka o světě kolem sebe myslel a jak si představoval (nejen svou) budoucnost.

Ačkoli se rodina Havlova těší velké pozornosti a osudy jednotlivých členů byly již literárně zpracovány, životu Ivana M. Havla se dosud nedostalo ze strany historiků systematického zájmu. Právě to bylo impulzem ke vzniku historické biografie, která kombinuje archivní a orálněhistorický výzkum. Vzniká tak obraz člověka, který není pouhým souhrnem biografických dat, ale živoucí osobností, která promlouvá skrze souvislosti a prostředí, v němž se pohybovala. Monografie se snaží čtenáři přiblížit život významného pokračovatele rodu, ale též vědce, intelektuála a autora, který se pohyboval v několika různých, zdánlivě nesourodých prostředích, na pomezí oficiální a neoficiální sféry, člověka, jenž propojuje vědu a umění. Snaha o porozumění osobnosti Ivana M. Havla je přitom doprovázena vědomím širších, především rodinných souvislostí, sahajících až do počátku dvacátého století.