Miloš Marek

Před lety míval v humoristickém časopise Dikobraz rubriku (D)OSLOVINY. Byla úspěšná, čtená a jemu krátká básnická forma epigramů vyhovovala. Pak ale přišla doba, kdy mu do žertování a ironie moc nebylo. Musel nejen překonávat podnikatelské překážky, ale navštívila ho i vážná nemoc. Překonal obojí a zase přišla potřeba si to trochu ironicky rozdat se světem, ale také sám se sebou. A baví ho to.

Básně psal už jako kluk a měl s nimi úspěch. Nejen u dívek, ale když jich pár poslal do tehdy velmi čteného časopisu Vlasta, také uspěl. Zanedlouho jeho básnička vyšla v tak hezké grafické úpravě, že si ji schoval a později nechal zarámovat. Dodnes mu visí na stětě. I když od té doby napsal stovky, možná tisíce dalších básní, protože básnické múzy si ho mimořádně oblíbily. Zvlášť tři z nich - Kalliopé - múza epického básnictví, Euterpé, múza lyrického básnictví, ale i Eraté - múza milostné poezie.

Když se ho zeptáte, jak člověka vlastně napadne napsat aforismus, odpoví, že vlastně ani neví. Prostě si ve svém domku v horách uprostřed nebe pustí vážnou hudbu, vezme si papír a tužku a za chvíli má aforismu celou hromadu. Prý už jich takhle najednou napsal během dopoledne 270. Má tyhle chvíle rád, je to příjemná odbočka od jeho podnikání, od starostí našeho světa, které si nás stejně najdou, ať už utečeme kamkoliv.