Karol Modzelewski

Politická autobiografie profesora dějin středověku Karola Modzelewského sklidila za rok 2013, kdy vyšla, hned několik největších literárních cen, mimo jiné cenu za nejlepší historickou knihu roku. Není divu. Modzelewski byl za komunismu významným politickým odpůrcem tehdejšího polského režimu. Politický vězeň, který strávil v polských věznicích celkem osm a půl roku života, byl mimo jiné tiskovým mluvčím slavné Solidarity, největšího opozičního hnutí v komunistickém světě. Jeho paměti proto obsáhly nejen celé téměř půlstoletí dějin polského komunismu, ale prolíná se jimi i autorova kritika některých aspektů polského postkomunismu. Modzelewského názory a postoje jsou svébytné, lze s nimi souhlasit – nebo také ne. Ani ten, kdo s jeho názory nesouhlasí, však autorovi nemůže upřít hlubokou poctivost, nesmírně zajímavý způsob vyprávění a schopnost klást znepokojivé otázky. A také fakt, že byl přímým svědkem a aktérem událostí, o nichž píše. V češtině autobiografii s tak hlubokým vhledem dosud postrádáme. A Petr Pithart v doslovu připomíná, že díváme-li se na středoevropské dějiny jen „národníma“ očima (jak je v českých zemích bohužel zatím zvykem), těžko pochopíme jejich bohaté pletivo a souvislosti, a vůbec už z nich nedokážeme vyvodit patřičné závěry pro dnešek a zítřek.

Kniha Barbarská Evropa představuje jedinečný pokus o vykreslení kořenů moderní Evropy. Autor v ní syntetizujícím způsobem zkoumá formování barbarské Evropy v období od 6. do 11. století. Na základě právních pramenů, především tzv. barbarských zákoníků, konstruuje koncept dynamicky se rozvíjejícího světa raných Germánů a Slovanů. Prostřednictvím mistrných analýz ukazuje, jak se germánský a později i slovanský svět měnily pod vlivem reziduí antické kultury a římského práva. Důraz přitom klade na osobitý život zvykového práva, jež v jednotlivých germánských kmenech postupem doby získalo kodifikovanou písemnou podobu. Formování barbarské Evropy přitom pojímá jako mnohovrstevnatý střet mezi římským individualismem a germánským kolektivismem, jenž v mnoha ohledech bránil rozvoji klasických feudálních vztahů a svébytné panovnické svrchovanosti. Na mnoha příkladech ale zároveň dokazuje, že onen vyhraněný kolektivismus během staletí přece jen získával značné trhliny, jež ve svém důsledku vedly k hluboké sociální diferenciaci původně svobodného obyvatelstva, v němž větší roli než majetek hrála příslušnost ke kmenovému společenství.