Aleš Novák

René Descartes bývá označován za otce novověkého racionalismu, ale poctivý pohled na jeho mladistvé dílo ukazuje roli zdánlivě iracionálních motivů jako sen, fantasie, afekty atd. na jeho myslitelský vývoj. Detailní rozbor Cartesiových nejranějších filosofických zápisků z let 1618-1620 předvádí komplexně barvitý barokní svět zaplněný hudebními proporcemi, mikro- a makrokosmickými analogiemi, anamorfickými iluzemi, bezmála magickými experimenty, legendami o rosenkruciánech, sofistikovaným uměním paměti ad., které bychom od učebnicového racionalisty nečekali. Vůbec poprvé se zde pojednává např. o jeho spise Hudební kompendium a předkládá se ucelená interpretace části Pravidel pro vedení rozumu datované do roku 1620. Descartesův koncept zázračné vědy tak poprvé v tuzemském prostředí seznamuje s neznámou genezí jeho života i díla.

Předložená studie se snaží o interpretaci patrně nejobtížnější myšlenky Nietzscheho filosofie – myšlenky věčného návratu téhož. Práce usiluje na třech historicky stanovitelných pasážích z Nietzscheho veřejných i soukromých spisů o filosofickou tematizaci na základě metody hermeneutické fenomenologie. „Věčný návrat téhož“ se tak ukazuje být základním ontologickým principem, který představuje Nietzscheho odpověď na základní otázku metafyziky: „co je jsoucno jakožto jsoucí?“ Jakožto významové určení pojmu „bytí“ je myšlenka „věčného návratu téhož“ dále interpretována z hlediska vnitřní provázanosti bytí, času a člověka. Proto se obsáhle zohledňují konkrétní typy lidských nálad, jež mají funkci zpřístupňující zkušenosti s fenoménem „věčného návratu téhož“.

Básnická sbírka Elegie z Duina pražského německého básníka Rainera Marii Rilka doposud nebyla v českém jazykovém prostředí komplexně zpracována. Pokus o její fenomenologickou interpretaci poukazuje na filosofické předpoklady některých klíčových motivů v myšlení F. Nietzscheho. Postupný výklad všech deseti elegií se koncentruje kolem pojmů anděla, milenců, noci, smrti, dětství, neviditelna, v nichž promlouvají klasická témata západní filosofie. Základním pojmem je proměna, která se dotýká základů lidskosti a Rilke v naší interpretaci ukazuje, že člověk doposud nebyl lidský.

Při každé opravdové filosofické tematizaci se zároveň naskýtá otázka, proč a k čemu filosofie? Filosofie není žádnou licencí ani zárukou jistoty nebo blaženosti. Není profétismem, není to zaslepená přesvědčenost víry ani vulgární fanatismus vědy. Filosofie je mnohem spíše příčetným a střízlivým usilováním o svobodu, dbalou bdělostí nad tím nepatrným, co nikdy není pouze zdánlivé. Filosofie musí být jako řemeslo, do kterého se svým žitím zacvičujeme, proměňujíce tím jak sebe samé, tak i ono řemeslo. Bez této transformace je filosofie nadobro zbytečná. Filosofie musí odpovídat tomu, co dávno vyslovil mudřec Periandros: meleta to pan - vše je zácvik.

René Descartes bývá označován za otce novověkého racionalismu, ale poctivý pohled na jeho mladistvé dílo ukazuje roli zdánlivě iracionálních motivů jako sen, fantasie, afekty atd. na jeho myslitelský vývoj. Detailní rozbor Cartesiových nejranějších filosofických zápisků z let 1618-1620 předvádí komplexně barvitý barokní svět zaplněný hudebními proporcemi, mikro- a makrokosmickými analogiemi, anamorfickými iluzemi, bezmála magickými experimenty, legendami o rosenkruciánech, sofistikovaným uměním paměti ad., které bychom od učebnicového racionalisty nečekali. Vůbec poprvé se zde pojednává např. o jeho spise Hudební kompendium a předkládá se ucelená interpretace části Pravidel pro vedení rozumu datované do roku 1620. Descartesův koncept zázračné vědy tak poprvé v tuzemském prostředí seznamuje s neznámou genezí jeho života i díla.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově svět označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Téma smrti je v západním básnění tématem hojně rozšířeným. Ať jakožto moralizování, nebo jakožto póza - smrt básníky prostě fascinuje a přitahuje. Nejinak tomu je v případě pražského německého básníka Rainer Maria Rilkeho...

Filosofie ztratila čtenáře, kterým nemá co nabídnout pro jejich moudrou orientaci ve světě. Specializovaná pojednání o „problémech“, které nezajímají už ani „odborníky“, neosloví jednotlivce při jeho konkrétním úsilí o porozumění tomu, kým sám je a co ho obklopuje. Chce-li filosofie mít opět své čtenáře, nemusí se však lacině podbízet banalizacemi nebo podkuřováním módním kulturním úkazům, které zmizí rychleji, než se objevily, a po kterých záhy neštěkne pes. Navzdory zkušeností potvrzované představě, že intelektuál je člověk hovící si v utrpení, ošklivosti, cynismu a sebelítosti, dospívá opravdu filosofické myšlení ke konstatování potřeby lásky, radosti, klidu a smíru jakožto lidskost člověka původně charakterizujících nálad či postojů. Koho se tato zjištění dotýkají, urážejí či rozčilují, právě tomu je určena kniha inspirovaná barokním žánrem „emendací“, tzn. nápravy lidského myšlení. Neboť to jediné, co lze v lidském životě změnit, je smýšlení. Kdo chce měnit svět, sám potřebuje pomoc, která spočívá v lásce a smíru se sebou i svým životem, jež takovému člověku patrně ze všeho nejvíc schází.

Filosofie se rodí v dialogu a pouze v něm zůstává nadále živá. Klást otázky patří k základnímu étosu opravdové filosofické práce, která se nesmí zastavit před žádnou autoritou. Klást filosofické otázky Martinu Heideggerovi se často však redukuje na (vposled oprávněné) morální a politické ostouzení, obviňování a odmítání bez samotného zabývání se záležitostí jeho myšlení. Nicméně politické pohoršení tak při vší legitimnosti mnohdy slouží pouze jako alibismus maskující skutečnou neochotu či neschopnost zabývat se jeho náročným, a přeci přínosným filosofováním. Když je Heideggerovo myšlení poctivě a kriticky dotazováno „sine ira et studio“, ukazuje se jako produktivní a inspirativní. Mezinárodní kolektiv autorů představuje nové perspektivy, ze kterých recentní badatelský zájem pohlíží na konkrétní aspekty Heideggerova myšlení. Autory jednotlivých kapitol uvádějících Heideggerovo myšlení do konkrétních forem dialogu jednak s jinými dějinnými autoritami, jednak speciálně s novověkou (přírodo)vědou, jsou Ladislav Benyovszky, Jana Kružíková, Jakub Marek, Aleš Novák, Peter Trawny a Holger Zaborowski.

Rok 1945 přinesl Neratovicku, stejně jako celé naší vlasti, především osvobození od nacistické nadvlády. Ukončení šesti let ponižujícího protektorátu, šesti let plných plíživého strachu a obnažených lidských charakterů, šesti let, během nichž bylo za vražděno mnoho našich občanů v koncentračních táborech, na popravištích, na frontách 2. světové války. Bohužel, dnem 22. března 1945 se Neratovice přidružily k místům, jež zaplatily válečnému běsnění další nechtěnou daň z krve a lidských životů. Bombardování Neratovic, spojené s ještě ničivějším leteckým útokem na nedaleké Kralupy nad Vltavou, bylo dlouhá léta zmiňováno jen v několika stále dokola se opakujících stručných větách. Do roku 1989 sloužila tato událost hlavně k podpoře protizápadní propagandy. V uplynulých 25 letech byly sice zveřejněny dobové zápisy z místních kronik a několik vzpomínek pamětníků v různých tiskovinách, ale hlubší, obsáhlejší a především nestranné zpracování této tragédie chybělo. Vzhledem k nadcházejícímu sedmdesátému výročí událostí roku 1945 se město Neratovice rozhodlo vytvořit samostatnou publikaci, pojednávající o konci 2. světové války v našem městě, částečně na památku našich padlých spoluobčanů a částečně pro doplnění poznání historie Neratovic a jejich okolí. Důležitou a velmi cennou částí knihy jsou vzpomínky pamětníků z řad stálých i bývalých občanů naší obce. Pamětníků, kterých nezadržitelně ubývá a jejichž vzpomínky nás přímo uvádějí do děje smutných i radostných událostí roku 1945 v Neratovicích.

Fenomenologická filosofie patří v naší zemi stále k jedné z nejrozšířenějších specializací a předložený svazek prezentuje širokou paletu témat aktuálního výzkumu uskutečňovaného na rozličných pracovištích, který demonstruje životaschopnost a relevantnost tuzemské fenomenologie. Svazek obsahuje ukázku možné diskuse mezi fenomenologickou a analytickou filosofií, mezi fenomenologickým a kognitivně-vědním výzkumem, dále dva příklady konkrétních analýz tělesnosti a konečně též experimentální texty, jež mají ambici překračovat rámec autoritativního korpusu fenomenologických textů a provádět samostatné výzkumy konkrétně možností topologického uvažování, deskripce psychedelických stavů mysli a transformativního myšlení.

Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této - podle Nietzscheho slov - "nejtěžší myšlenky" či "myšlenky myšlenek" však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885-1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie - primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky - vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je - vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. - jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.

Pražský německý básník Rainer Maria Rilke tak jako nikdo postřehnul fenomén ztráty věci, čili to, že obecný význam slova věc se přestal člověka týkat. S tím souvisí zásadní proměna západní kultury, pro kterou se vžilo označení nihilismus. Ztráta věci se odehrává za současného vzmachu techniky do role určujícího ontologického principu. Jediným adekvátním prostředkem a positivní alternativou vůči tomu je podle Rilkeho umění, povýtce básnění. Roli básníka Rilke zakládá v souvislosti s motivem noci a blízkosti, z níž se právě věc jako taková vytrácí.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově svět označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Básnická sbírka Elegie z Duina pražského německého básníka Rainera Marii Rilka doposud nebyla v českém jazykovém prostředí komplexně zpracována. Pokus o její fenomenologickou interpretaci poukazuje na filosofické předpoklady některých klíčových motivů v myšlení F. Nietzscheho. Postupný výklad všech deseti elegií se koncentruje kolem pojmů anděla, milenců, noci, smrti, dětství, neviditelna, v nichž promlouvají klasická témata západní filosofie. Základním pojmem je proměna, která se dotýká základů lidskosti a Rilke v naší interpretaci ukazuje, že člověk doposud nebyl lidský.