Guram

V románu Prezidentův kocour vzpomíná Guram Odišaria, abcházský básník, dramatik a novinář, na exotické přímořské město Suchumi a jeho ještě exotičtější obyvatele, na moře, které pění jako šampaňské víno. Hlavní postavou románu je Michail Temurovič Bgažba, stranický funkcionář, původním povoláním genetik. Ten se stal již během svého života legendou. Byl to nefunkcinářsky otevřený člověk, obdivuhodná osobnost. Nesmírně miloval život, lidi a svět kolem sebe a lidé mu to s úctou opláceli. Tento člověk se náhle ocitl uprostřed válečného běsnění. Nepřežil. Jeho pohřbu se zúčastnila mimo jiné jeho přítelkyně Zinaida Nikolajevna a v rukou nesla zrzavého kocoura, vnuka prezidentova kocoura, kterého Michail Temurovič našel někde v křoví a dal jí ho s tím, že je léčivý a že mu ho osobně daroval americký prezident.

Druhá kniha Gurama Odišarii je logickým pokračováním románu Prezidentův kocour. Odhaluje veškeré děsivé reálie šílené a dnes již téměř zapomenuté války, která se v Abcházii před více než pětadvaceti lety odehrála. Autor při psaní vycházel ze zcela reálných faktů a popisuje obrovské osobní tragédie zcela konkrétních lidí. Řízením osudu se totiž sám ocitl přímo v epicentru událostí. Společně s dalšími běženci, kteří utíkali před etnickými čistkami hlavně z přímořského města Suchumi údolím řeky Kodori přes průsmyk do centrální Gruzie, sám strastiplnou cestu zdolával a přitom si dělal poznámky, které teď tvoří kostru celého příběhu. Pro uměleckou fikci tu prakticky nezůstává místo a jde tedy o dílo v nejpravějším smyslu slova dokumentární a do jisté míry i dílo autobiografické. Z 525 tisíc původního předválečného obyvatelstva Abchazské autonomní republiky, patřící ke Gruzii, se jich v jediném okamžiku 300 tisíc proměnilo v uprchlíky. Drtivou většinu těch, kteří byli nuceni opustit rodný kraj, tvořili Gruzíni, kteří tam žili po generace. Mezi uprchlíky byli ale i Židé, Řekové, Abcházci, Rusové, Arméni a další. Nemělo by se také zapomínat na to, že v letech 1992-1993 bylo zavražděno více než 20 tisíc civilních obyvatel Abcházie, převážně etnických Gruzínů. Existují důkazy, že šlo o systematické likvidování civilistů s cílem území od Gruzínů etnicky vyčistit. Způsob, jakým autor události v Abcházii v letech 1992-1993 popisuje, je velmi svébytný: vidíme tu otřesné reálie bojových akcí, ale zároveň se v kontrastu s tímto pozadím pozornosti dostává i touze obyčejných příslušníků různých národů spojit se a sjednotit se, navzájem si pomoci. Autor se nevyhýbá ani líčení věcí vyloženě odpudivých, jako jsou loupeže a drancování. A není divu, vždyť každý, kdo se v atmosféře těchto lidských jatek ocitl, zároveň prošel zkouškou lidskosti a humanismu. Jak se ukazuje, dobrých lidí bylo nakonec mnohem víc, než se mohlo zpočátku zdát, což je jistě důvodem k optimismu. Důvod k naději, že za průsmykem pro lidi, kteří museli prožít tak strašné neštěstí, znovu začne normální život.