Erika Olahová

„Olahová […] umělecky využívá romské zázemí, ale nepíše pro vyhraněnou skupinu čtenářů. Otázku, nakolik jsou její povídky romské a nakolik neromské, nechme zodpovězenou nejednoznačně, ale rozhodně nekončeme frází, že na tom nezáleží. Záleží na tom“ (Jan Červenka). Některými rysy povídky upomínají na folklorní vyprávění (vychází z ústního, sedí se v kruhu, přebírá se iniciativa vypravěčská z osoby na osobu, rezidua romské paramisi či nějakého podobného žánru), těmi změnami poloh, jako by někdo jiný najednou začal s jiným příběhem, který se volně navazuje, postava představuje jen formální rámec, nemá nutně identitu, a odběhnutími, která se klopotně vracejí, aby se udržel „syžet“, a samosebou i tím moralismem, který je ale přítomný i ve (zpravidla) jednodušších příbězích E. Olahové ze života. Jazyk vyprávění není individualizován, dokonce i vyprávění samo je přizpůsobeno žádoucímu schématu, podřízeno prvořadému cíli: sdílení.

Mateřštinou Eriky Olahové je čeština, ale látka jejich povídek je převážně romská. Nenechme se ovšem splést fantaskními a exotickými motivy - návaznost povídek na folklorní vyprávění je mnohdy volná, romské mytologii jejich děj někdy odporuje, nebo z ní vůbec nevychází. Prózy z předkládaného souboru vznikaly v devadesátých letech, ale pouze jednu z nich, nazvanou Dítě, již autorka uveřejnila, a to v romistickém časopise Romano džaniben. Velkou část textů zařazených do tohoto výboru bychom mohli označit za horory, je však značný rozdíl mezi naturalisticky pojatou povodní a třeba dramatickým příběhem vraždícího nemluvněte.