Josef Opatrný

Jedna z nejkratších a pro vítěze nejskvělejších válek v historii nerozhodovala jen o ziscích či ztrátách přímých účastníků - Španělska a Spojených států amerických. Významně ovlivnila i osudy bývalých španělských kolonií - Filipín, Portorika a především Kuby. Na tomto střetu nebyl však zajímavý pouze jeho výsledek, ale také cesta, jež vyvrcholila v dubnu 1898 americkým ultimátem. Samotnou válku pak rozhodla dvě střetnutí na moři. Americké válečné lodě potopily u Manily a u Santiaga plavidla španělská, což znemožnilo Španělům zásobovat koloniální oddíly a Madrid musel požádat o příměří. Pozemní bitva u Santiaga byla jen potvrzením této reality. Bleskové vítězství americké armády a námořnictva pak umožnilo Spojeným státům vstup na světovou scénu v roli velmoci, zatímco pro poražené Španělsko to znamenalo ztrátu i posledních zbytků lesku jejich někdejšího zaoceánského koloniálního panství.

Šestého března 1836 zaútočily čtyři tisíce mexických vojáků na bývalou misijní stanici Alamo. Všichni obránci při obraně pevnůstky zahynuli a jejich smrt se stala mementem pro stovky příslušníků milice Texasanů, kteří připravili po několika týdnech vítězům od Alama s pokřikem "Pamatujte na Alamo" u San Jacinta těžkou porážku. Bitva znamenala konec přináležitosti Texasu k Mexiku a stala se symbolem nezávislosti a součástí mýtu, který trvá dodneška. Ohlas pokřiku Texasanů od San Jacinta pak zněl opakovaně v průběhu 19. i 20. století, kdy střídaly slovo Alamo další výrazy, srov. například tituly amerických novin v únoru a březnu 1898 "Pamatujte na Maine". Mýtus Alama, jehož součástí byly odkazy na smrt nevinných žen a dětí povražděných po dobytí misie či pevnůstky vítěznými Mexičany přetrvával i v seriózní literatuře až do druhé poloviny 20. století, kdy mexičtí a američtí historici rekonstruovali skutečný průběh bitvy.

Barvité osudy indiánských říší od Olméků přes Toltéky a Maye k Aztékům, krvavá conquista H. Cortése, španělské panství, cesta k nezávislosti, mexicko-americká válka, při níž země ztratila téměř polovinu svého území ve prospěch USA, pokus o nastolení habsburského císaře Maxmiliána, indiánský prezident Juaréz, revoluce Zapaty a další dějiny 20. století – to jsou jen některé z mnoha momentů v dějinách této pozoruhodné latinskoamerické země

Když opouštěly v lednu roku 1826 španělské oddíly svoji poslední pevnost na americkém kontinentě, zůstaly Španělsku na západní hemisféře dvě kolonie – Kuba a Portoriko. Důležitější byla Kuba, jíž Madrid také věnoval větší pozornost. Vyšel dokonce vstříc některým ekonomickým požadavkům kreolské elity, v politické oblasti však nehodlal ustupovat a výsledkem bylo anexionistické hnutí s programem připojení Kuby k USA. Tato hrozba přivedla Španělsko k novým slibům kreolské společnosti, aniž by je vláda v Madridu skutečně splnila. Výsledkem bylo povstání v říjnu roku 1868. Zasáhlo celou východní část Kuby a trvalo deset let. První válka za kubánskou nezávislost skončila vyčerpáním obou stran a kompromisem, který neuspokojil ani jednu ze stran. Stoupenci nezávislosti reagovali novým pokusem o povstání, Maličkou válkou, která rychle skončila jejich porážkou. Od začátku devadesátých let pak připravoval José Martí v americkém exilu další válku. Propukla v únoru 1895, a třebaže Martí padl hned na jejím počátku, nebylo Španělsko schopno stoupence nezávislosti po tři roky porazit. Válka zase znamenala rozvrat ekonomiky, který silně poškozoval obchodní zájmy Spojených států. Jejich tlak na Španělsko vedl ke krátké americko-španělské válce v roce 1898, jíž skončila španělská přítomnost na ostrově. Americký zásah tak ukončil třetí válku za kubánskou nezávislost způsobem, který výrazně poznamenal americko-kubánské vztahy po celé následující století.

Pestré dějiny ostrovního karibského státu - Kuby, která je dnes známá především díky kontroverzní postavě diktátora Fidela Castra, z pera předního amerikanisty prof. J. Opatrného. Autor v přehledně pojaté knize však líčí dějiny od osídlení ostrova Indiány, přes španělské panství a snahu Kubánců o samostatnost až po současný stav.

Od počátku anglické kolonizace Ameriky představoval jeden z jejích charakteristických rysů neustálý posun hranice k západu. Když dospěli v polovině osmnáctého století hraničáři téměř na dohled španělských a francouzských kolonií a jejich postupu hrozilo zastavení, doznal atlantický svět kardinální změny a před britskými osadníky se otevřely nové horizonty. Válka za nezávislost pak tuto skutečnost jen potvrdila a v roce 1787 mohl formulovat Thomas Jefferson myšlenku vytvoření celokontinentální federace. Jednou z podmínek realizace bylo nalezení cesty napříč severní Amerikou v oblasti řek Mississippi a Missouri a byl to právě Jefferson, který po koupi Louisiany vyslal v roce 1804 na západ Lewisovu a Clarkovu výpravu s tímto cílem. Během dvouletého putování se expedice úspěšně zhostila svého úkolu a otevřela severní pláně, Skalisté hory i Kalifornii s Oregonem nejprve lovcům kožešin a později i standardní kolonizaci.

Kniha je věnována nejsledovanějšímu období dějin Spojených států, k němuž vycházejí jen v USA desítky knižních publikací každým rokem. Nezabývají se jen válečnými událostmi, ale širším kontextem střetnutí mezi dvěma částmi Unie. Jih a Sever se až do roku 1860 vyvíjely natolik odlišně, že necelých sto let po vzniku státu došlo k secesi Konfederace a následnému ozbrojenému konfliktu. Teprve porážka secesionistů umožnila opětné sjednocení federace a určila na desítky let podobu země, přitahující pozornost světa pro sociální, politické i ekonomické možnosti, jež poskytovala svým obyvatelům i přistěhovalcům. Právě tento pohled na problematiku americké občanské války zvolil i autor Války Severu proti Jihu. Více pozornosti než samotnému průběhu bitev věnuje historickému a politickému kontextu střetnutí i osobnostem jeho protagonistů. Nové, rozšířené vydání doprovázejí dobové ilustrace.

Druhé, aktualizované vydání práce našeho předního amerikanisty líčí dějiny území Panamy od jejích indiánských počátků přes španělské panství až k samostatnosti území, která byla vyvolána výstavbou známého průplavu. Těžiště je přirozeně ve výkladu dějin 20. století, během něhož se Panama emancipovala, zvláštní pozornost je věnována problematice výstavby komunikace mezi Atlantikem a Tichým oceánem jak v původní podobě, tak rozšíření v roce 2016.

Osm let prezidentského období U. S. Granta patřilo k nejbouřlivějším obdobím dějin Spojených států. Znovusjednocení Unie, které bylo výsledkem války Severu proti Jihu, otevřelo cestu k mohutnému ekonomickému rozvoji nesenému přinejmenším zčásti výstavbou železniční sítě. Lokomotiva se stala symbolem technického pokroku, který umožnil vytvoření obrovského trhu pro zemědělské i průmyslové produkty, vyráběné s pomocí řady vynálezů měnících kardinálně život všech vrstev společnosti. Příležitosti se chopily nejen tisíce farmářů, dělníků či inženýrů, ale také politici a podvodníci. Pozlacený věk, jak nazývali tuto dobu už současníci, tedy charakterizovala také nebývalá korupce, s níž těžce zápasily úřady, nucené věnovat pozornost i konfliktu indiánských obyvatel země a bílé společnosti, posilované stále proudem přistěhovalců. Autor se věnuje prakticky všem aspektům života v dané době, ať již ve městě, či na venkově. Čtenář se může seznámit například s tehdejšími hygienickými podmínkami, provozem domácnosti i kulturními možnostmi. Text je doprovázen stovkami dobových ilustrací, přibližujících skutečnou podobu Ameriky 70. let 19. století.

Pocházela z chudých poměrů argentinské provincie, ve škole vynikala jenom v recitaci. V patnácti letech odešla z domova a zamířila do hlavního města země, kde začínala jako herečka druhořadých rolí. Široce známou se stala díky účinkování v rozhlasových hrách, jako celebrita se účastnila charitativních akcí, kde se seznámila s jedním z představitelů vojenského režimu Juanem Domingem Perónem. Po dvou letech se stala jeho manželkou a absolvovala s ním kampaň před prezidentskými volbami vrcholící vítězným vstupem do prezidentského paláce. Nikdy neměla žádnou oficiální státní funkci, dosáhla však vlivu jako žádná žena předtím v argentinské historii. Otevřela tak cestu do vysoké politiky nejen ženám v Argentině, ale v celé Latinské Americe, kde se stala, a dodnes zůstala, symbolem levé části politického spektra.

Tři desítky autorů z Argentiny, Francie, Kolumbie, Kuby, Maďarska, Mexika, Španělska a České republiky představují významné historiky, kteří se zabývali dějinami Karibské oblasti, jejich pracovní metody a hlavní oblasti výzkumu (srov. např. texty José Antonia Piquerase o H. E. Friedlaenderovi nebo Paula Estrade o pařížském pobytu mladého Julia LeRiverenda), popřípadě analyzují historickou produkci věnovanou dějinám regionu jednotlivými národními historiografiemi (studie Adáma Anderle o kubánských studiích v Maďarsku). Odborníci na literatury zemí karibské oblasti se zabývají podobou historických událostí v dílech takových autorů, jako byl např. Alejandro Carpentier, či obrazem reality regionu v textech místních publicistů, spisovatelů a básníků.

Sedmatřicátý svazek Supplement Ibero-Americana Pragensia obsahuje příspěvky českých a argentinských autorů k problematice česko-argentinských vztahů a představuje první obsáhlejší pokus o mapování těchto kontaktů od koloniální doby po současnost. Pozornost je věnována především činnosti jezuitů z České provincie v regionu La Platy, z následujících období pak problematice české emigrace v Argentině. Další texty podrobně registrují českoskovensko-argentinské kulturní vztahy a přinášejí pohled českých badatelů na argentinskou literaturu. Svazek uzavírá přehled archivních fondů, které obsahují dokumenty pro studium dané problematiky.

Čtveřice autorů prezentuje první rozsáhlejší pokus o mapování vztahů Československa a Latinské Ameriky v období studené války. Vzhledem k tomu, že doposud není k dispozici sekundární literatura (s výjimkou nedávných časopiseckých studií a velmi omezeného počtu publikací starších), je práce opřena téměř výlučně o pramenný materiál, zejména z Archivu Ministerstva zahraničních věcí, Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek. Výzkum ukázal různou intenzitu zájmu československých politických a ekonomických elit o jednotlivé země regionu, preferována byla Brazílie, Argentina, Mexiko a po roce 1959 Kuba. Současně je také patrná pragmatizace čs. zahraniční politiky, formálně byly sice zdůrazňovány politické a ideologické priority, v praxi však udržovalo Československo výhodně ekonomické vztahy i s brutálními vojenskými režimy (zvláště s Argentinou).

Kolektivní monografie Las relaciones entre Europa Latina y América Latina 1945–1989 přináší studie patnácti českých a zahraničních autorů, kteří se zabývají vztahy střední Evropy a Latinské Ameriky v období studené války. Celý text je svědectvím proměny v důrazu studia studené války v posledních letech. Tradičním objektem zájmu tohoto období byly vztahy mezi USA a SSSR; dnes se zájem přesouvá na problematiku vzájemných vztahů států či celých regionů z táborů obou supermocností, v daném případě evropských vazalů Sovětského svazu a Latinské Ameriky. Z pochopitelných důvodů je věnována velká pozornost vztahům střední Evropy a Kuby, která se stala po roce 1959 sovětským předmostím na západní hemisféře.

Monografie, na níž se podíleli historikové a literární vědci z Kuby, Francie, Španělska, České republiky a dalších států, pojednává o různých politických a kulturních projektech v karibské oblasti v průběhu devatenáctého a dvacátého století, přičemž je sledován proces jejich realizace, popřípadě důvody, proč zůstaly projekty nerealizovány. Společným zájmem hned několika odborníků je řešení otázky otroctví na Kubě v devatenáctém století, jehož likvidace byla současně problémem ekonomickým, sociálním a kulturním. Na tuto problematiku pak navazují další autoři zabývající se literárním projekty dvacátého století, v nichž je sledován odkaz na africké dědictví v literaturách karibských ostrovů.

Španělská monografie je věnována životu a dílu Juana Bosche, výrazné osobnosti dějin nejen Dominikánské republiky, ale i celé Latinské Ameriky. Juan Bosch proslul kvalitou své literární tvorby, v politické oblasti pak jako nesmiřitelný odpůrce Trujillova diktátorského režimu – pro svůj postoj byl nucen trávit léta života v exilu. Ve svých historických textech kritizoval politiku Spojených států vůči státům na území za řekou Rio Grande. Dodnes je v celém tomto regionu uznávanou autoritou. Autoři ve svých příspěvcích současně přinášejí pohled na historii Dominikánské republiky v 19. a 20. století a sledují i vztahy této karibské země se střední Evropou.