Miloslav Pajer

Od 10. září 1940 do 25. dubna 1942, v době kdy byla 311.čs.bombardovací peruť součástí 3.operační skupiny Velitelství bombardovacího letectva RAF (No.3 Group, Bomber Command), vykonala během 152 operačních dní celkem 1029 bojových vzletů v čase 5.341 operačních hodin. Na jeden operační den tak připadá v průměru 6 až 7 nasazených letounů i jejich šestičlenných osádek. Jednotka bombardovala 77 různých cílů nepřítele (z nichž pak některé vícekrát) v Německu, Itálii a okupované Francii, Belgii i Nizozemsku, na které svrhla dohromady 1.310,3 tun leteckých pum, z toho 1.131,6 tun pum výbušných a 95.438 kusů (tj. zhruba 178,7 tun) pum zápalných. Následkem nemalého bojového úsilí postihly naši jednotku značné ztráty, a to nejen v přímém boji. Z celkově nasazených asi 52 až 53 osádek (312 až 318 mužů) bylo zabito, zajato, nebo jinak ztraceno přibližně 22 osádek - přesně 128 mužů (94 mužů padlo nebo zůstalo nezvěstných, 34 bylo zajato), a dalších asi 5 osádek vyřazeno z bojové činnosti pro různá zranění. Bojové ztráty peruti tak dosáhly téměř 50?, ale celkové ztráty třistajedenácté, včetně neoperačních, byly ještě vyšší. Předepsaných dvě stě hodin operačního turnusu odlétalo z nasazených letců jen asi 12 osádek (cca 70 mužů). Z přehledů materiálních ztrát pak vyplývá, že z celkového počtu 74 bojově nasazených dvoumotorových strojů typu Vickers Wellington verzí Mk.IA a Mk.IC, které se na uvedených akcích podílely různou měrou, bylo zcela ztraceno nebo zničeno 26 strojů, dalších 14 utrpělo těžká poškození a 33 strojů utrpělo poškození kvalifikovaná jako lehká (některý z nich však i vícekrát). Z uvedených údajů je patrné, že přes všechny výborné vlastnosti těchto letadel byla jejich životnost u peruti poměrně malá. Více než 20 bojových vzletů vykonalo ze 74 nasazených Wellingtonů jen pouhých 20 strojů, které jich ale samy uskutečnily 648, což představuje přibližně 63?? A právě tyto šťastné letouny umožnily některým osádkám přežít a dokončit předepsaných 200 hodin bojových letů první operační túry. Letadla tohoto typu se tak stala určitým symbolem 311.čs.bombardovací peruti po dobu téměř tří let. Letouny Vickers Wellington zůstaly totiž v její výzbroji až do léta 1943, kdy již po více jak roční službě u Velitelství pobřežního letectva RAF - Coastal Command, byla naše jednotka přezbrojena na čtyřmotorové stroje americké výroby Consolidated B-24 Liberator GR Mk.V.

V knize se pojednává o počáteční fázi působení 311.čs.bombardovací peruti v řadách jednotek Velitelství pobřežního letectva RAF - Coastal Command, a to za časový úsek od května 1942 do června 1943, kdy doposud u peruti používané dvoumotorové bombardovací letouny Vickers Wellington Mk.IC či krátkou dobu nasazené stroje verze Mk.X nahradily moderní a lépe vyzbrojená letadla Consolidated B-24 Liberator, kterými byla naše jednotka posléze přezbrojena. Převedením z působnosti Bomber Command - Velitelství bombardovacího letectva RAF, mezi jednotky britského pobřežního letectva, se peruť bezprostředně podílela na bitvě o Atlantik. Tato bitva byla bezesporu nejdelší bitvou druhé světové války. Trvala pět let i osm měsíců a přímo ovlivňovala průběh válečných operací nejen na západní frontě v Evropě, ale i ve Středomoří a v Asii. Přestože se služba u pobřežního letectva velmi odlišovala od nočních bombardovacích náletů, nebyly dlouhé hlídkové lety nad nekonečnými mořskými pláněmi, kde každá vážnější porucha motoru mohla znamenat smrt, o nic méně náročné, nebezpečné a také o nic méně důležité. Boj s ponorkami nepřítele a hlídkové lety nad mořem nebyly ale jedinými úkoly jednotky i když tvořily asi 89 procent její operační náplně. Od začátku května 1942 do konce května 1943 - to jest v průběhu 170 operačních dní - nasadila 311.čs.bombardovací peruť do bojových akcí celkem 36 letounů Vickers Wellington (z toho 12 strojů, které již používala do dubna 1942) a ty se na uvedených bojových akcích podílely různou měrou. Osádky „třistajedenácté“ s nimi uskutečnily 809 bojových vzletů v celkovém počtu asi 6.935 letových hodin. Na jeden operační den připadá v tomto případě asi 4 až 5 nasazených letounů - 24 až 30 mužů výkonného personálu. Pro technické závady, nepříznivé počasí a další povětrnostní vlivy i útoky nepřítele nedosáhly letouny jednotky určeného cíle či splnění úkolu při 37 vzletech, což představuje 4,6 procent z celkového počtu. Vedle hlídkových letů a honby za nepřátelskými ponorkami bombardovaly osádky „třistajedenácté“ i určené cíle na pevnině, kterými byly přístavy – německý Bremen a zejména francouzské Bordeaux i La Pallice. S úspěchem útočily také na německá a italská hladinová plavidla - Blockade-runner´s, ozbrojené obchodní rychlé lodě, snažící se prorazit spojeneckou blokádu; vozící do přístavů německé Evropy nedostatkové suroviny jako kaučuk, tuky a vzácné kovy z oblastí jihovýchodní Asie a Japonska. Bojová činnost, jak uvedeno v případě soubojů s německými stihači, přinášela jednotce nejen vavříny, ale také dny plné smutku. Za sledované období se přihodilo vlivem činnosti nepřítele, ale i z různých dalších neoperačních příčin, celkem 49 mimořádných událostí, při kterých bylo zničeno nebo ztraceno 11 letadel, z toho 7 v boji, a 5 dalších letounů bylo vážně poškozeno. Při letecké službě zahynulo 39 Čechoslováků i 1 Brit (v přímém vzdušném boji pak zahynulo 25 československých letců) a 34 dalších letců utrpělo při této činnosti různě těžká zranění. Kdo nepřiletěl z moře hned po skončení operační akce, už se nikdy k peruti nevrátil. Moře jej pohltilo. Biskaj ani Atlantik požadovanou daň nikdy nevracely. „Z Biskaje se buď vrátíš, nebo tam zůstaneš, ani pes po tobě neštěkne...“, říkali letci. To byl ten nejvýraznější rozdíl mezi nočním bombardováním Německa a denním létáním nad mořem Biskajského zálivu. Nevrátil-li se dříve někdo z náletu, mohl se objevit později, nebo dát o sobě vědět ze zajetí, ale kdo se nevrátil z hlídkového protiponorkového letu, byl nenávratně ztracen ve vlnách moře nebo oceánu.

ČESKOSLOVENŠTÍ LETCI V RCAF, SAAF, SRAF a RAAF 19401945 V jednotkách Královského kanadského letectva, letectva Jihoafrické unie i Jižní Rhodesie a Královského australského letectva O tom, že 311. čs. bombardovací peruť představovala bezesporu nejvýznamnější jednotku britského letectva (RAF - Royal Air Force), u kterého v letech druhé světové války bojovali českoslovenští letci, se autor zmínil již v předchozí části (ČESKOSLOVENŠTÍ LETCI V RAF, NAŠE VOJSKO Praha 2016). Nebyla však jedinou, u níž za druhé světové války někteří z československých letců působili. Kniha ČESKOSLOVENŠTÍ LETCI V RCAF, SAAF, SRAF a RAAF 19401945 tentokrát přibližuje jejich válečnou činnost u některých jednotek organizačně začleněných v Královském kanadském letectvu - RCAF, jihoafrickém letectvu - SAAF, letectvu Jižní Rhodesie - SRAF, a také australském letectvu - RAAF. I v těchto případech byla však jejich činnost mimo rámec československé bombardovací peruti nesrovnatelně menší. Mnohdy byla ale svou náplní rozhodně zajímavá a pestrá i z hlediska jednotlivých typů letadel, na kterých létali. Jednalo se nejen o známé letouny typu Bristol Blenheim, Bristol Beaufort, Bolingbroke MkIV, Avro Anson, Lockheed Hudson, Lockheed-Vega Ventura GRV, létací čluny Consolidated Catalina americké či Canso kanadské produkce, létací čluny Supermarine Stranraer, letouny typu Consolidated B-24 Liberator, Vickers Wellington, ale i o takové stroje, jako byly Douglas (B-18A) DB-1 Digby, Martin PBM-3B Mariner a některé jednotlivé typy další, zejména letounů cvičných. Autor zmiňuje též podmínky, dobu a prostředí, v nichž se naši letci pohybovali. I v tomto případě je text doplněn příslušnými fotografiemi a kopiemi vybraných dokumentů.

V první části (Českoslovenští letci v RAF, Praha: Naše vojsko, 2016) jsme se zmínili, že 311.čs.bombardovací peruť je pro nás bezesporu nejvýznamnější jednotkou v RAF, u níž bojovali Čechoslováci. Jak ale víme, nebyla jedinou, u níž za války působili v operační službě. Tato skutečnost je méně známá a proto jsme se v následujících textech pokusili postupně ukázat i na jiné spojenecké jednotky, kde také sloužili či působili Čechoslováci. Každá kniha má svá specifika a tak i v této části se pokusíme čtenáři alespoň v náznacích přiblížit jejich válečnou službu v souvislosti s některými jednotkami vojenských sil Svobodné Francie - Forces Françaises Libres (FFL), a letectva Svobodné Francie - Forces Aériennes Françaises Libres (FAFL). I v těchto případech byla mnohdy jejich činnost svou náplní rozhodně zajímavá, pestrá, a mnohdy i velmi překvapivá.

Letectví, jako všechny ostatní obory lidské činnosti, přináší s sebou mnohá rizika ohrožující život člověka; zejména pak v průběhu válečných konfliktů. Obrovské rozlohy světového válčiště v době druhé světové války přinutily ozbrojené síly jednotlivých států, aby věnovaly velkou pozornost vzdušným dopravním prostředkům jak pro plynulé zásobování vzdálených bojišť, tak i pro jejich přímé a rychlé spojení s příslušným velitelstvím centrálně tam řídícím útočné či obranné operace. V době válečných konfliktů, ve srovnání s civilním provozem, existují jiné ekonomické ukazatele letecké vzdušné dopravy. Mnohdy nerozhodují počty osob na palubě letadla, ani hmotnost přepravovaného nákladu. Rozhodující je jeho potřeba a hlavně čas, který se při letecké činnosti počítá ne na dny, ale na hodiny. Předmětem následující stati není komplexní přehled leteckých nehod zmíněné dopravní jednotky RAF, je pouhým výběrem některých z nich – v průběhu celkem sedmi uváděných leteckých nehod však došlo k pětaosmdesáti ztrátám na lidských životech. Je ukázkou, že ve válečném konfliktu neumírá člověk jen v přímém boji, ale často i v průběhu celého rozsahu pojetí válečné služby. Oprava : na straně 14 chybí horní fotografie. Napište si mailem, fotografii Vám pošleme.