Iva Pekárková

Čtivá výpověď spisovatelky Lenky Procházkové. Spoluautorka Iva Pekárková nechává v knize prostor vypravěčskému talentu ženě, která dokázala vychovat 3 děti, jako svobodná matka vystudovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, být signatářkou Charty 77,uklízečkou, držitelkou ceny Egona Hostovského, velvyslankyní, básnířkou, scenáristkou, autorkou románů a hlavně citlivým a čestným človekem.

Za hrdinku románu Levhartice si spisovatelka Iva Pekárková, známá svými exotickými náměty, tentokrát vybrala průměrnou Češku něco přes čtyřicet, které se právě za dramatických okolností rozpadlo průměrné manželství. Milla však situaci řeší poněkud nezvykle: odjede do Anglie, kde se léčí z pocitu vlastní zbytečnosti v náručích mužů všemožných ras a národností. Proti všemu očekávání si ji jeden z milenců přivede do rodiny jako „mladší manželku“. Její nová rodina je z Afriky, ale jen tatínek se tam narodil. Millino nadšení pro neznámou kulturu nakazí i děti - malé černé Angličánky, kteří o Africe nevědí vůbec nic. Když i tuhle rodinu potká neštěstí, řeší je Milla zároveň s dětmi a spolumanželkou - tentokrát po africku. Kniha se způsobem v české literatuře unikátním dotýká fenoménu tak častého v dnešní moderní společnosti: čím dál tím víc lidí se nechá okouzlit cizími kulturami, zatímco pohrdá svou vlastní - ať už z dobrých, anebo špatných důvodů. Svěže psaný román, i když pojednává o věcech ne vždy veselých, je plný humoru a dobré pohody a svým životním nadhledem povzbudí a potěší mnohého čtenáře.

Svůj první román propašovala Iva Pekárková v roce 1985 na západ ukrytý v hlavě. Prostý příběh o přátelství, autostopu, lásce, touze, ochraně přírody a dálniční prostituci obletěl začátkem 90. let svět a lidem ze svobodnějších zemí pomáhal chápat, jak asi vypadal život za železnou oponou, v zadrátovaném Československu. Přátelství Fialky a Patrika, dvou zbloudilých duší zuřivě pátrajících po svobodě a barvách duhy v zemi, která nabízela jen konformní šeď, jistě i dnes osloví čtenáře. Těm starším oživí vzpomínky na zemi, ve které jsme žili. A těm, kteří se na dobu před sametovou revolucí nepamatují, poskytne svěží a nezvyklý vhled do nedávné, a přece tak těžko pochopitelné minulosti.

Z blogu nominovaného na cenu Magnesia Litera autorka vybrala skoro padesát článků, většinu z nich o muslimech, a doplnila je velmi osobním textem o svém vztahu k islámu. Dala si práci s pochopením, vysvětlením a okomentováním společenských jevů, se kterými se v posledních pár letech v České republice setkáváme právě ve vztahu k tomuto náboženství. Rozklíčovala pár „záhad“ a objevila zdroje některých prohlášení a „pravd“, které se donekonečna opakují v médiích, a přitom vůbec pravdami nejsou. S nadhledem a humorem odhaluje čtenářům islámský svět zblízka, ne takový, jak se jeví z velké vzdálenosti. A zároveň si zachovává tolerantní, ale kritické myšlení celoživotního ateisty, leckdy skeptického i k vlastním závěrům.

Iva Pekárková strávila většinu života v zahraničí anebo aspoň obklopená lidmi z jiných národů a kultur. Dala si kdysi za úkol co nejdokonaleji poznat celý svět a intenzivně na tom pracuje. V mládí pracovala jako sociální pracovnice v Jižním Bronxu a vyučovala angličtinu v uprchlických táborech v Thajsku. Ve středním věku si opatřila početnou rodinu v Nigérii a už dlouho sleduje mezirasový cvrkot v jižním Londýně, v Česku i jinde. Patří k pozorovatelům, kteří chtějí všechno vidět zespoda a důkladně a k autorům, kteří se pro příběhy vypraví kamkoli. Nebojí se psát o věcech příjemných i nepříjemných, tragických i legračních. Multikulti pindy (v novém vydání, doplněném o řadu dalších článků) – to je pohlazení po duši každého, kdo touží vidět svět zblízka a nezkreslený ani optikou strachu a nenávisti, ani vynucené politické korektnosti.

Velkoměsto, láska, zločin, umění i smrt. V románu Dej mi ty prachy Iva Pekárková skloubila hlubokou znalost New Yorku a jeho obyvatel s dramatickým vypravěčským uměním, básnickými popisy míst i situací a legračními scénkami. Kniha koncipovaná jako milostný dopis městu New York od řidičky žlutých taxíků (kterou Pekárková skutečně sedm let dělala) je napsaná s naprostou precizností a úctou ke geniu loci: každé ze dvou tisíc newyorských nároží je vylíčené tak, jaké skutečně bylo, když ho autorka viděla na vlastní oči. To platí i o všech newyorských čtvrtích, i těch, do kterých nikdy nebylo radno chodit, natož v nich pobývat. I když je to román, stalo se Dej mi ty prachy předmětem studia mnohých sociologů, spisovatelů a vědců, kteří se zajímají o New York a řidiče newyorských žlutých taxíků.

Může být život postižené ženy na vozíku úžasně zábavný a plný dobrodružství? Evidentně ano. Šárka, obyčejná dívka z malého města v Sudetech, ve dvaadvaceti letech po nehodě ochrnula. Rozhodla se ale, že se nepromění v bezmocnou zapšklou chudinku. Manžel ji opustí, ona sama vychová syna. A objeví, že i paraplegik může mít skvělý sex. Po rozchodu s partnerem, který ji využíval, se rozhodne, že s chlapama už nechce nic mít. Pak se ale internetově zamiluje do Pákistánce Tabishe a život nabere nečekané obrátky. Román Tříska je psaný podle skutečného příběhu jedné statečné ženy. A nese v sobě prvky investigativní reportáže. Odhaluje nečekaná zákoutí života lidí s postižením a čtivou formou podává zprávu o málo známých aspektech činnosti českých zastupitelských úřadů, cizinecké policie i justičního aparátu.

Iva Pekárková v roce 1985 emigrovala do Spojených států, kde prošla různými zaměstnáními. Živila se mimo jiné jako sociální pracovnice nebo jako barmanka či taxikářka. Nyní žije v Praze, kde především překládá z angličtiny.

Velkoměsto, láska, zločin, umění i smrt. V románu Dej mi ty prachy Iva Pekárková skloubila hlubokou znalost New Yorku a jeho obyvatel s dramatickým vypravěčským uměním, básnickými popisy míst i situací a legračními scénkami. Kniha koncipovaná jako milostný dopis městu New York od řidičky žlutých taxíků (kterou Pekárková skutečně sedm let dělala) je napsaná s naprostou precizností a úctou ke geniu loci: každé ze dvou tisíc newyorských nároží je vylíčené tak, jaké skutečně bylo, když ho autorka viděla na vlastní oči. To platí i o všech newyorských čtvrtích, i těch, do kterých nikdy nebylo radno chodit, natož v nich pobývat. I když je to román, stalo se Dej mi ty prachy předmětem studia mnohých sociologů, spisovatelů a vědců, kteří se zajímají o New York a řidiče newyorských žlutých taxíků.

Ve své první "blogoknize" (Jaxi taksikařím, 2009) sledovala Iva Pekárková Londýn zpoza volantu taxíku. Ve druhé, kterou vám předkládáme teď, poněkud změnila perspektivu a vypůjčila si (nebo, jak on říká, ukradla) oči svého přítele K., nedokonale počeštěného Nigérijce. Je to opět počtení plné humoru, ale snad každý příběh otevírá leckteré "drsnější" téma k zamyšlení, nutí čtenáře prskat smíchy a občas taky vzteky. Iva Pekárková si zvolila život na spodních příčkách britského společenského žebříčku a odtud už pátým rokem sleduje mentalitu londýnských ne-Angličanů a soužití rozdílných etnik. Píše přímočaře a bezostyšně, bez "multikulturního" mlácení prázdné slámy a se zdravou mírou neúcty ke každé kultuře, včetně své vlastní. Knihu s podobnou tématikou na našem knižním trhu nenajdete. Kniha je doplněna třemi povídkami z barevného Londýna.

Je možné nosit na tváři důkaz přináležitosti v podobě ošklivé, rozšklebené jizvy? Lze se ukrývat za jizvu, kterou jsme dosud schovávali? Je možné milovat něco, co nás hyzdí? Knihu Ivy Pekárkové, zhuštěný příběh devatenáctileté Boženy, odehrávající se na třech kontinentech, lze číst jako napínavý thriller, jako detektivní román, jako mistrný průřez newyorskou společností druhé poloviny devadesátých let, anebo jako syrový, místy až drsný portrét zraněné a zranitelné lidské duše, která se přese všecko nevzdává. Neobvyklý námět a jazyk románu i humor hned v několika odstínech temné barvy nás často nechává na pochybách, zda čteme komiks, anebo antickou tragédii. Příběh tak spletitý a mnohotvárný, že je skoro nemožné, aby se přihodil jedinému člověku, nenápadně a přes jazykovou otevřenost trochu nesměle v sobě nese velké životní pravdy.

Iva Pekárková napsala knihu v českých literárních vodách velmi nezvyklou. Pro svůj příběh nepotřebuje mnoho místa ani času, vše zhustí do relativně krátkého období s malým počtem hrdinů. Ovšem co je na Slonech v soumraku jedinečné, to je psychologická analýza každé postavy. Autorka dokáže do morku kostí rozebrat důvody jejich chování. S humorným nadhledem umí pochopit i neodpustitelné situace. Silně erotický příběh mladého Senegalce Amadoua a jeho stárnoucí anglické novomanželky Annie je syrové a zároveň neodolatelně vtipné vyprávění o studené realitě mezilidských vztahů, generačních problémů a kulturních rozdílů, ale i o tom, jak se partneři mohou navzájem krutě využívat.

Život Josepha Vaughana byl poznamenán tragédií. Když ve čtyřicátých letech dvacátého století vyrůstal v malé venkovské komunitě, odvíjela se kolem něj série vražd malých děvčátek. Děvčátka někdo unesl, brutálně napadl a zohavil. Josef stále ještě chodí do základní školy, když se rozhodne, že bude svou komunitu a své spolužačky před vrahem ochraňovat. Ale přestože se mu podaří dát dohromady skupinku svých přátel a založit spolek "Strážci", nemá šanci zabránit dalším vraždám. Po více než deseti letech hrůzný sen skončí - jeden ze sousedů je nalezen, jak visí na trámu a kolem sebe má věci, které patřily mrtvým děvčátkům. Tehdy vraždění konečně pomine. Ani pak se osud s Josephem nemazlí a on nakonec v zoufalství opustí své rodné město, aby začal nový život v New Yorku. Ale jeho minulost ho stále pronásleduje - zdá se, že skutečný vrah je stále naživu a dál koná svou odpornou práci. A tajemství jeho identity leží kdesi v dávné Josefově minulosti.

„Všechno je v pořádku! Nejsi starý! Stačí se nedívat do zrcadla.“ Markéta už řadu let pracuje jako pendlerka, vždycky se několik týdnů stará o věkovité klienty v Anglii a několik týdnů má volno. Británie v čase brexitu poskytuje soukromým pečovatelkám možnost nečekaného výdělku a Markéta je ve svém oboru dobrá. Ale i ona potřebuje být opečovávána. Brzo se stane obyvatelkou dvou zcela odlišných světů: v Anglii je lepší služka „z Polska“, v Tunisku obletovaná bohatá turistka. A doma v Česku? Tam ji syn a snacha berou na milost jen proto, že jim dává peníze a stará se o vnoučata. Léta letoucí toužila po lásce, ale teprve teď, když už je jí hodně přes padesát, konečně našla muže svých snů. Život je krásný. Jen si musí vzít příklad ze svých klientů a nikdy se nedívat do zrcadla.

Jitka, takové běžně hezké, ale citlivé a vnímavé děvče kolem dvaceti, nevěří komunistům v socialistickém Československu snad ani to, že Země je kulatá. Kvůli bezvýznamné příhodě (policie ji přistihne na ilegálním koncertu v Praze) má zavřenou cestu ke studiu. Rozhodne se, že zkusí štěstí na Západě, a podaří se jí emigrovat. Teprve pak zjistí, že existují věci jako azyl, pracovní povolení či uprchlický tábor. Stráví skoro rok v proslulém Traiskirchenu a za tu dobu se setká s panoptikem postaviček, vesměs české a slovenské národnosti, o jejichž existenci se jí doma v Čechách ani nesnilo. Jitka je dlouho jen zděšená pozorovatelka dění kolem sebe. Ale když se stane jednou z obětí nikdy nevyšetřovaného násilného činu, kupodivu ji to nezlomí. Najde v sobě pevné těžiště a sílu překonávat životní překážky.

Mondhatnánk, hogy a regény Jindriskáról, egy fiatal cseh nőről szól, aki New Yorkban taxisként próbál boldogulni… De ezzel semmit sem mondanánk, és mégis túl sokat, mert Jindra világában minden megkérdőjelezhető, minden nyitott, és még azt sem könnyű eldönteni, hogy ez most akkor szabadság vagy kilátástalanság? Valami vagy semmi? Mi ez, ami az olvasó szeme előtt kibontakozik? Élet vagy életben maradás, művészet vagy dühös dac? Szerelem vagy a magány kétségbeesett tagadása? Ahogy a holtfáradt taxis számára összefolyik a nappal és az éjszaka, úgy kuszálódik össze szétbogozhatatlanul csúnya és szép, képzelgés és valóság, nő, férfi, fekete, fehér, gyilkosság, önvédelem…