Kateřina Piorecká

Antologie v jednom svazku zpřístupňuje základní texty, jež napomohly formovat české humanitní vědy. Jako nejdůležitější se jevilo zajistit humanitním vědám institucionální podmínky, otázky teoretické a metodologické nebyly na prvním místě, byť v některých textech byly alespoň implicitně přítomny. První oddíl antologie nabízí všechny texty diskuse Jak zvelebovati naši literaturu naukovou?, jež v osmdesátých letech proběhla v Athenaeu. Polemika byla vedena v teoretické rovině, její podněty se prosazovaly postupně (vydávání všeobecné encyklopedie, založení akademie věd, vznik naučných edic atd.). Současně změnila společenský diskurz – otevřela prostor pro diskusi. O rok později na ni navázaly články zpochybňující pravost Rukopisu královédvorského a zelenohorského, odkazují k ní i metodologické a programové stati jednotlivých vědeckých disciplín. V dalších oddílech antologie alespoň ve dvou sondách nabízí texty, které napomohly formovat historické vědy a literární historii a organizovat bádání v těchto oborech. Celé čtvrtstoletí polemik charakterizuje úsilí oprostit humanitní vědy od společenských a politických utilitarizací, emancipovat je a rozvíjet v kontaktu se soudobými evropskými trendy.

Literární průvodce pozve čtenáře do české metropole dvacátých a třicátých let 20. století, kdy prahou zněl jazz a noc prosvěcovaly neony i plátna kin. V jednotlivých heslech jej provede po stopách literární avantgardy. zavede jej do míst, kde byl založen Devětsil, do kaváren a barů, kde se scházeli básníci a prozaici s teoretiky, výtvarníky i architekty, do redakcí časopisů i nakladatelství, navštívíme výstavní síně i pracovny a ateliéry umělců. S Jindřichem Hořejším, Jiřím Wolkerem, Vítězslavem Nezvalem či Jaroslavem Seifertem bude čtenář procházet ulicemi města a nahlédne do již zaniklých divadelních sálů. Autoři staví na kulturně-historickém výkladu, který doplňují sondami do biografií jednotlivých literárních osobností, přibližují okolnosti vzniku literárních děl a zachycují signifikantní události literárního života meziválečné avantgardy. Každé heslo doplňují citáty z pamětí, korespondence a literárního díla, a součástí hesla je i dobová a současná fotografie místa, reprodukce výtvarných děl, knižních obálek, ilustrací, karikatur či dobových reklam.

Monografie zkoumá vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla. V centru zájmu se ocitá konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média. Odhaluje, že nejprve byl psací stroj vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Stíral však jakoukoli individualitu rukopisu a odpovědí byly autorské knihy jako komplexní artefakty. Psaní na stroji bylo považováno za typicky ženské povolání – ovšem byly opravdu české spisovatelky písařkami?

Kniha obsahuje příspěvky z 36. ročníku plzeňského sympozia, v jehož rámci pokračovala debata o civilizačních kolapsech a regeneračních procesech. Více než tři desítky vědců zde z různých perspektiv nahlížejí na události, jež v 19. století vyvolávaly vzrušení a neklid v obyvatelstvu českých zemí – od povodní a požárů přes dopravní neštěstí až po státní bankrot. Autoři v jednotlivých kapitolách pozorují, jak na takové události reagovali spisovatelé, jak je zobrazovali výtvarní umělci, a také uvažují o strategiích zvládání následků katastrofického dění, které se uplatňují nezřídka i v dnešním světě (například životní pojištění nebo předpisy požární ochrany).