Stanislav Přibyl

Kniha přístupnou a atraktivní formou pojednává o vzniku, stržení i obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Sloup byl postaven jako pomník k poctě Bohorodičky na poděkování za obranu Prahy před pleněním švédských vojsk v roce 1648. Místo, kde stál a opět stojí, lze bez obav označit za duchovní střed Prahy i Evropy. Dílo českého raněbarokního sochaře Jana Jiřího Bendla považují mnozí po zásluze za umělecky hodnotnější, než jsou podobné sloupy ve Vídni a v Mnichově. Autor nezastírá, že sloup je předmětem ostrých historických, politických a konfesních sporů, volá ovšem po vzájemném porozumění a usmíření. Když se sloup v listopadu 1918 stal terčem politováníhodného vandalského činu, nikdo netušil, že se jeho obnovy dočkáme až v létě 2020. Stržení sloupu se ale mezitím stalo mohutným impulsem pro výstavbu řady nových kostelů na různých místech Prahy (viz epilog knihy). Autor uvádí do pozoruhodných souvislostí stavby, události i osobnosti, spjaté s Mariánským sloupem. Jeho výklad doprovázejí desítky fotografií, ukázky z dobových dokumentů, reprodukce výtvarných děl, ale i modlitby, dopisy, básně a věroučné reflexe.

Delimitace a změna jurisdikčních vztahů jsou pro svou ojedinělost v právních dějinách české katolické církve mimořádně zajímavým tématem. Monografie Stanislava Přibyla podává fundovaný přehled právní situace litoměřické diecéze jednadvacet let po sametové revoluci. Pokud je to nutné, všímá si rovněž dění v diecézích sousedních, například založení plzeňského biskupství roku 1993, které mělo zásadní vliv jak na územní rozsah, tak na osobní a majetkové poměry litoměřické církve. Kniha je výmluvným svědkem „institucionální paměti“ litoměřické diecéze a cennou příručkou pro každého, kdo se v budoucnu bude zabývat jejími dějinami.