Jan Prokeš

Americký historik a novinář Stephen Kinzer ve své faktograficky bohaté, a přitom mimořádně poutavé, ba strhující knize líčí život a působení dvou mocných bratrů, kteří ve vypjatých letech studené války formovali a řídili zahraniční politiku Spojených států - Allena Dullese, jenž v letech 1953 až 1961 působil jako šéf CIA, a Johna Fostera Dullese, který v téže době pracoval jako ministr zahraničí Eisenhowerovy vlády. Jakkoli byli povahově velmi odlišní, sourozenci Dullesové tvořili silný a nebezpečný tandem, který rozhodoval o osudech milionů lidí, aniž o tom americká veřejnost většinou vůbec věděla. Vychováni v přísné zbožnosti, puzeni misionářským zápalem zděděným po svých předcích, manichejským viděním světa a paranoidním antikomunismem, pokoušeli se přetvářet svět k obrazu svému a obrazu Ameriky a v každém, kdo nevystupoval jako horlivý americký spojenec, viděli potenciální hrozbu, ne-li přímo vtěleného satana. Bratři Dullesové tak byli strůjci politiky, která otevřenými i tajnými prostředky vedla válku proti zemím, které se vydaly vlastní, nezávislou cestou. Od počátku studené války se systematicky snažili oslabovat a podvracet vlády především v těch zemích třetího světa, kde Spojené státy ztrácely geopolitický nebo ekonomický vliv. Autor popisuje přípravu a průběh puče, kterým CIA odstranila demokraticky zvoleného guatemalského státníka Jacoba Árbenze, svržení íránského předsedy vlády Muhammada Mosaddeka, tažení proti Ho Či Minovi, americké intervence v Indonésii a v Kongu, jakož i otevřené i skryté operace proti Kubě. Stephen Kinzer se ovšem nespokojuje s pouhým líčením událostí, i když ty tvoří těžiště knihy, ale pokouší se také objasnit, jaké byly motivy počínání obou bratrů, co utvářelo jejich názory a postoje, jaké rodinné a kulturní zázemí formovalo jejich světonázor, a zároveň si klade obecnější otázku po příčinách amerického excepcionalismu a intervencionismu. Autor ukazuje, že Dullesovi nebyli žádnými výjimečnými či "vyšinutými" jedinci, kteří se dílem příznivé souhry náhod dostali k moci, nýbrž to byli typičtí představitelé určité americké tradice - byli dětmi svého národa a jejich příběh je příběhem Ameriky. Stephen Kinzer tak současně odhaluje a mapuje temnou stránku americké historie, která vyvolávala a dodnes vyvolává ve světě tolik kritiky a nevole a s níž se Amerika dosud dostatečně nevyrovnala.

Michael Pillsbury, sinolog a bezpečnostní analytik, který již od éry Richarda Nixona působí jako odborný poradce a expert na Čínu ve službách americké vlády, ve své stále aktuálnější knize Stoletý maraton odhaluje, jak Čína již několik desetiletí systematicky a cílevědomě pracuje na tom, aby dohnala, ba předstihla svého největšího rivala - Spojené státy americké, a následně se stala první a jedinou globální supervelmocí, která bude moci světu diktovat svá pravidla hry. Tento strategický plán je známý jako "Stoletý maraton", neboť ke konečnému vítězství dojde v roce 2049, kdy bude Čína slavit sté výročí komunistické revoluce a zrodu Čínské lidové republiky. Jak Pillsbury popisuje, čínská vláda si při realizaci svého dlouhodobého záměru počíná velmi trpělivě, obratně, ba rafinovaně, přičemž inspiraci čerpá z vlastní historické zkušenosti a tradice: Jen málokdo na Západě si uvědomuje, že dnešní strategické uvažování čínských konzervativních "jestřábů", kteří mají otěže řízení státu pevně v rukou, je ve svém jádru produktem starodávných, leč dosud živých pouček, které vznikly v období Válčících států, tedy před více než dvěma tisíci lety. Čína přitom umně využívá neinformovanosti a naivity západní veřejnosti. Tato zaslepenost, vyrůstající z nechuti pohlédnout pravdě do očí, nám zabránila spatřit, jak se na obzoru rýsuje patrně nejošidnější bezpečnostní hrozba, jíž budeme v tomto století čelit. Jak autor přesvědčivě dokazuje, je nesporným faktem, že jestliže má Čína dnes nakročeno k tomu, aby se stala první - a možná jedinou - globální supervelmocí, byl to Západ, především Spojené státy, kdo, aniž si to uvědomoval, Pekingu k dosažení této mety od počátku pomáhal. Umění lsti dovedené do dokonalosti... Michael Pillsbury svou analýzu opírá o hluboké znalosti Číny, které nabyl studiem i přimými kontakty, a to jak s čínskými exulanty, tak s významnými představiteli čínského intelektuálního a politického establishmentu. Vysocí vojenští činitelé a zástupci čínského ministerstva státní bezpečnosti mu dali nahlédnout pod pokličku svých nejutajovanějších geostrategických úvah a plánů a poskytli mu materiály, které nikdo jiný na Západě nečetl. Výsledkem dlouholetého zkoumání je kniha Stoletý maraton, která od svého vydání před třemi lety nepřestává vyvolávat zájem v řadách laické i odborné veřejnosti.

Bez práce nejsou koláče. Někdy to ale jde i bez nich. Práce určuje náš osobní čas, formuje naši identitu a točí se kolem ní organizace celé moderní společnosti. Je prostě přirozené pracovat nebo si práci hledat. Po většinu lidských dějin tomu tak ovšem nebylo a v některých kulturách i v současnosti nezastává práce takovou zásadní roli jako v západní společnosti. Lidé na Západě přitom žijí v nadbytku, v narušeném životním prostředí a také v kontextu zrychlující se automatizace čehokoli. Paradoxně se ale pracuje stále více. Antropolog James Suzman v knize Práce pátrá po zdrojích a příčinách fenoménu politické, kulturní i osobní posedlosti prací. Odhaluje kořeny současného pojetí práce v ideologických sporech devatenáctého století, ale také v tehdejším chápání biologie. A na vlastních výzkumech i historických příkladech ukazuje, že žít a prospívat se dá i bez neustálého pracovního nasazení. Zvlášť když k tomu lidstvo má prostředky i motivaci.

Technologická vize budoucnosti od autora teorie Gaia Pro současnost, kdy se za nejvlivnější planetární faktor obecně považuje lidská činnost, se vžil termín antropocén. Avšak podle legendárního myslitele a vědce Jamese Lovelocka už tato éra končí. Lidstvo totiž vstoupilo do věku novacénu — éry, kterou definují superpočítače a umělá inteligence; doby, z níž vzejdou mnohem schopnější „bytosti“ než člověk. Ale i tento nový druh bude potřebovat zdravou Zemi a její funkční teplotní regulaci. Stejně jako člověk. Podobně jako mnohokrát dříve, James Lovelock i ve svých sto letech přichází s nadmíru provokativní tezí, jež se zdá být v přímém rozporu s jeho nejslavnější teorií — hypotézou o živé planetě Zemi, která se musí vyrovnávat s civilizačními hrozbami. Je to však opravdu jen zdání: Lovelock do planetárního systému zahrnuje vše, včetně budoucích technologií. Z civilizace se stává součást organismu.