Richard Erml

Pohnutkou pro společný manželský život bývá po letech už nikoli oboustranný úchvat, nýbrž hlavně zvyk. Dvojice z Ermlova románu se dokonale zná. Každý partnerův čin i každá partnerčina myšlenka se dají předvídat. Je to unavený a smutný tanec porozumění, ale jeho setrvalost v sobě skrývá i oporu. Třeba právě ve chvíli, kdy se spolu vydávají do Ladaku po stopách dávné cesty, kterou podstoupili v době mládí a zamilovanosti. Jejich cílem jako by bylo i opětovné setkání s moudrým učitelem, jenž by uměl i nyní osvětlit to, co prožívají… Prozaický zpěv o vyhaslé lásce však možná paradoxně vypovídá o její velikosti. Milan Uhde

Vinnetou naší doby není herecká monografie ani teatrologická studie. Nejde ani o běžný herecký rozhovor. Nejpřesněji můžeme mluvit o reportážním záznamu rozhovorů, které spolu vedli dva generační kamarádi. Seznámili se před dávnými časy v amatérském divadle, pak se jejich cesty rozešly. Z Báry Hrzánové se stala jedna z nejzajímavějších hereckých osobností, Richard Erml tomu z pozice redaktora Divadelních novin přihlížel. V knížce, která je i otiskem doby, vystupují další postavy. Dejme slovo Vladimíru Procházkovi, řediteli Činoherního klubu, který vzpomínal také na tatínka Báry. O ní samotné říká: Hrála u nás v Misantropovi a v Návratu do pouště a v obou inscenacích byla mimořádně dobrá. Samozřejmě má ono hrzánovský komediantství, ale jak si vzpomínám, imponovala mně především tím, jak uměla role analyzovat. Bářina maminka do své dcery patrně vložila ještě jiné geny, které se s těmi Jirkovými šťastně sešly. Ona je komediant, ale chytrej komediant. A teď neříkám, že Jirka Hrzán nebyl chytrej, ale pro mě byl především neobyčejně citlivým nervním osobnostním hercem, zatímco Bára má ještě něco víc.

Richard Erml je autorem žánrově nejednolitých knih. Než se stal i spisovatelem, pracoval jako dramaturg dokumentů, novinář či divadelní recenzent. Pro Ermlovy tituly je příznačná autobiografičnost. I současný rukopis má takové stopy, například v tom, že se odehrává v bezprostředním okolí autorova bydliště v Libni. Ovšem odvíjí se v nedaleké budoucnosti, což je v Ermlově tvorbě novum. Příští lidský svět je tu líčen jako temný, státoprávně, společensky i vztahově rozvrácený. Důležitou, nenásilně paralelní roli ve zdivočelém lidském světě sehrávají psi, přesněji smečka psů jedné z hlavních postav románu. V tomto kontextu jsou tedy patrné tři silné dominanty: člověkpessmrt. Navzdory líčenému zmaru, kterému sotva lze uniknout, je dobré si povšimnout Ermlova podání. Namísto objektivního vypravěče volí působivou ich-formu v podobě vícehlasu pěti postav či jakoby překlápěnou časovou linku. Vládne líčením jemných psychologických i brutálních dramatických scén takže čtenář míří stržen textem k finální apokalypse. Citové pohnutí nad zkázou a na druhou stranu nad tím, co ještě zbylo, vyvolá až mučivou potřebu naděje, že budoucnost se bude ubírat jinou cestou.

Otec nahlédne do dopisu své nedávno osmnáctileté dcery Mariany, který napsala svému příteli, a z několika vět pochopí, že žil v sebeklamu, jak dcera vnímá třináct let starou historii rozvodu. Nepříjemné poznání se ještě pokusí zvrátit: začne psát dceři dopisy o tom, co se tenkrát stalo a proč rodinu opustil. Téma knihy není ani tak vedeno snahou o vysvětlení událostí, které se obcházely mlčením, jako spíše pokusem pojmenovat nebezpečí rodinného genetického zatížení a varovat před ním. Autobiografický příběh si troufá nebýt jen záznamem vztahu otce s dcerou, ale obecnějším zachycením neřešitelných životních peripetií, které někdy jen náhodou neskončí větší tragédií nežli rozvodem.

Pohnutkou pro společný manželský život bývá po letech už nikoli oboustranný úchvat, nýbrž hlavně zvyk. Dvojice z Ermlova románu se dokonale zná. Každý partnerův čin i každá partnerčina myšlenka se dají předvídat. Je to unavený a smutný tanec porozumění, ale jeho setrvalost v sobě skrývá i oporu. Třeba právě ve chvíli, kdy se spolu vydávají do Ladaku po stopách dávné cesty, kterou podstoupili v době mládí a zamilovanosti. Jejich cílem jako by bylo i opětovné setkání s moudrým učitelem, jenž by uměl i nyní osvětlit to, co prožívají… Prozaický zpěv o vyhaslé lásce však možná paradoxně vypovídá o její velikosti.Milan Uhde

Richard Erml je autorem žánrově nejednolitých knih. Než se stal i spisovatelem, pracoval jako dramaturg dokumentů, novinář či divadelní recenzent. Pro Ermlovy tituly je příznačná autobiografičnost. I současný rukopis má takové stopy, například v tom, že se odehrává v bezprostředním okolí autorova bydliště v Libni. Ovšem odvíjí se v nedaleké budoucnosti, což je v Ermlově tvorbě novum. Příští lidský svět je tu líčen jako temný, státoprávně, společensky i vztahově rozvrácený. Důležitou, nenásilně paralelní roli ve zdivočelém lidském světě sehrávají psi, přesněji smečka psů jedné z hlavních postav románu. V tomto kontextu jsou tedy patrné tři silné dominanty: člověk–pes–smrt. Navzdory líčenému zmaru, kterému sotva lze uniknout, je dobré si povšimnout Ermlova podání. Namísto objektivního vypravěče volí působivou ich-formu v podobě vícehlasu pěti postav či jakoby překlápěnou časovou linku. Vládne líčením jemných psychologických i brutálních dramatických scén — takže čtenář míří stržen textem k finální apokalypse. Citové pohnutí nad zkázou a na druhou stranu nad tím, co ještě zbylo, vyvolá až mučivou potřebu naděje, že budoucnost se bude ubírat jinou cestou.

Kniha nabízí dvě novely, v nichž se autor pohybuje tam, kde je jako doma — mezi outsidery. Šestiprsťák se odehrává v nedaleké budoucnosti plné lidského osamění a siroby. Otce v něm hledá dospívající chlapec, který se tělesně i duševně projevuje jako dívka, a průvodcem se mu stane jen o málo starší bezdomovec. Otce nakonec vystopují, jenže jde o beznadějně zuboženého nešťastníka. Přesto není příběh bez naděje — příslibem je porozumění obou mladých lidí, které sblížilo putování zlověstnou periferií. V novele Než se vrátí ztracený syn hledá naopak otec syna, vlastně jeho pravou tvář. Na rozdíl od biblické katarze naznačuje děj jinou pointu: mladý muž, který se vrací z ciziny, představuje hrozbu, že se za neúspěšný život hodlá otci pomstít. Vidina otcovraždy ovládne fantazii starého člověka. Finále zdá se překvapivě očistné: syn sice nadále prožívá svůj neúspěch, ale domů se vrací, aniž otce z něčeho obviňuje. Ten se však mezitím ocitá na hraně života. I tentokrát jde o příznačný ermlovský závěr otevřený všemu, co může nastat mezi postavami, které zralý prozaik vylíčil s pronikavým nadhledem i hlubokou empatií. -- Milan Uhde

Otec nahlédne do dopisu své nedávno osmnáctileté dcery Mariany, který napsala svému příteli, a z několika vět pochopí, že žil v sebeklamu, jak dcera vnímá třináct let starou historii rozvodu. Nepříjemné poznání se ještě pokusí zvrátit: začne psát dceři dopisy o tom, co se tenkrát stalo a proč rodinu opustil. Téma knihy není ani tak vedeno snahou o vysvětlení událostí, které se obcházely mlčením, jako spíše pokusem pojmenovat nebezpečí rodinného genetického zatížení a varovat před ním. Autobiografický příběh si troufá nebýt jen záznamem vztahu otce s dcerou, ale obecnějším zachycením neřešitelných životních peripetií, které někdy jen náhodou neskončí větší tragédií nežli rozvodem.

Po dvanácti letech se autor intimního cestopisu Zuzanka a tibetské velehory vrací na „místo činu“. Titulní postava první knihy se mezitím stala uznávanou tibetoložkou a vyhledávanou průvodkyní po Tibetu, zatímco autor zůstal věrný divadelní kritice — k ne