Sylvie Richterová

Působivé prózy známé literární kritičky a vědkyně poskytnou silný zážitek zejména vyznavačům moderní literatury. Drobné črty, úryvky z deníku, povídky o vlastní rodině či vzpomínky na čas dětství nesou silný citový náboj a pronikavě vidí soudobý svět. Hledání vlastního místa v něm i za cenu návratů a jiných ztrát korunuje nález prapůvodního pramene: mateřského a otcovského jazyka, v němž jediném děje se svět kolem nás.

Nový román Sylvie Richterové patří k dílům, jaká v české próze posledních více než dvaceti let tolik postrádáme – krásným, místy až básnickým jazykem, ze široka, klidně a plynule obzírá posledních více než šedesát let lidských životů, zážitků dětí i dospělých, tragických osudů, lásek a spletitých osobních příběhů na pozadí krutých a zraňujících českých dějin. Vypravěčem a hlavním hrdinou románu je muž, jehož pohled na Čechy, Moravu i Itálii v tak rozlehlém časovém období není a nechce být historický (jakkoli zaznamenává všechny klíčové dějinné zlomy), ale životopisný – jeho vyprávění je zalidněno desítkami lidských bytostí, k nimž v průběhu postupně stále napínavějšího děje získáváme čím dál tím bližší a důvěrnější vztah. Kompozičně umně budovaný román lze číst jako příběh s tajemstvím, panorama široce rozvětveného rodinného osudu, svědectví o proměňující se dobové atmosféře, ale i jako naléhavé podobenství o zlu, které se ze zvráceného zla osobního nezadržitelně proměňuje v drtící zlo společenské. Tvůrčí metodou Sylvie Richterové je zde – jejími slovy – „realismus absurdního“: přes veškerou tragičnost mnohých zde zachycených dějů má v tomto románu své místo i situační komika, humor a vypravěčský nadhled. Nezanedbatelnou hodnotou románu je jeho působivé ukotvení místopisné – většina v něm zachycených příběhů se odehrává v jedinečném geniu loci Brna, jeho okolí, na Vysočině, v Praze a v Římě, tedy místech, která autorka zná tak důvěrně, že se jich v jejím zachycení sami skoro až dotýkáme.