František Roček

Faktografická kniha dosud neznámých faktů o ústeckých lágrech pro Němce z let 1945–1947 je v jistém smyslu obrazem táborů tohoto typu kdekoliv v tehdejším Československu. Ústecké lágry zaplňují další bílé místo v naší poválečné historii – téměř 90 % informací se dostává z archivů mezi čtenáře poprvé po sedmdesáti letech od konce války. Atmosféru dění v tehdejších táborech vystihuje i jedna z úvodních vět kapitoly o strážných, hlídajících internované Němce: „V poválečných internačních táborech byly dvě skupiny potenciálně nebezpečných lidí: internovaní Němci a jejich strážní.“

Autor se kdysi v jednom rozhovoru prořekl, že některé své pohledy na historii nikdy nemůže zveřejnit, protože by z toho byl skandál. Něco z toho však přesto sdělil právě v této knize, když na jejím začátku uvádí svůj náhled na fenomén kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny, na norimberský proces a na „fotbalový syndrom“ v politice. Některé jeho názory jsou šokující, ale zdá se, že i opodstatněné. Mimo jiné se v knize se zabývá tím, že podobně jako předtím mnozí místní Němci toužili po legitimaci NSDAP, po roce 1945 toužili po legitimaci KSČ. „Němci se chovali normálně; klidně by se z nadšených nacistů stali nadšenými komunisty, což je naprosto normální reakce. Lidé totiž udělají cokoliv, aby si zachovali život v prostředí, ve kterém žijí. Důležitá není idea, ale dlouhodobé (pře)žití v určitě kvalitě, kterou nechtějí opustit,“ píše autor v jedné z kapitol této pozoruhodné knihy.

Autor již v roce 1998 v článku varoval, že česká armáda musí začít opět zbrojit, protože kolem roku 2015 čeká oblast Evropy závažná bezpečnostní krize. Ta nastala. Tato kniha je podobným varováním: Podle autora představitelé EU a největších západoevropských států by měli být zatčeni a odsouzeni k výjimečným trestům za velezradu, neboť EU přivedli na pokraj bezpečnostního krachu. Nebyli ochotni od roku 2014 velmi tvrdě zastavit nelegální migraci z Blízkého východu a Afriky. Ta se od roku 2015 stala nepřetržitou nelegální invazí, kterou nejsou schopni zastavit pátou kolonu tzv. liberálních a neziskových organizací. Nejstrašnější je, že veškeré autorovy prognózy týkající se válečných konfliktů a násilí, které od roku 1998 publikoval, byly dosud přesné. Dnes autor v knize varuje: EU a NATO z hlediska zajištění bezpečnosti jsou bezcennými institucemi. Také USA jsou pro EU prakticky bezcenné, protože po roce 2000 veškerá vojenská rozhodnutí USA vedla pouze k bezpečnostním katastrofám. Autor též zdůrazňuje, že pokud si někdo dělá iluze, že nás může ochránit „Velký ruský medvěd“ z evropského východu, ať na to zapomene. EU sice není a nebude Ruskem ohrožena (na rozdíl od tvrzení probruselských propagandistů), ale také nám Rusko nepomůže. Jsme pro Rusko jenom zdrojem zisků – chaoticky se chovající obchodní partner. Rusko má své problémy: Čelí narůstajícím problémům s islamismem, a je pouze otázkou času, kdy bude ohroženo velmocenskou Čínou. Pohled autora je chladně analytický. Varuje, že bojiště je a bude všude: Byla definitivně smazána hranice mezi vojenskou (válečnou) oblastí a civilní sférou. Vysvětluje, proč bombardovat nemocnice je normální, zastřelit novináře je bezpečnostní prevence, brát zajatce je zbytečná zátěž, využívat rukojmí jako živé štíty je samozřejmostí, samozřejmostí je i zítřejší použití zbraní hromadného ničení; samozřejmě nezáleží ani na počtu obětí, protože lidí je více než dost. To jsou staronová pravidla nadcházející budoucnosti. Opět nastala doba zneužití primitivní síly podobného typu jako při kolonizaci světa Evropany či při zahájení 1. a 2. světové války. Situace je o to horší, že islamistický primitivismus podporovaný sunitskými i šíitskými muslimskými státy je ještě hlubší, než byl ten nacistický v Hitlerově Německu. OSN (podobně jako v 30. letech 20. století Spojené národy v Ženevě) je z bezpečnostního hlediska organizací již bezcennou a pro EU spíše nebezpečnou. Lidská práva jsou jenom nástrojem expanze, podobně jako demokratické volby v Německu v 30. letech 20. století byly nástrojem nacismu – k čemuž došlo zcela nedávno též v Turecku.

Kniha představuje surový pohled na Velkou válku let 1914 1918. Lze ji nazvat demytologizací konce války a zrodu Československa. Autor upozorňuje, že krutá tragédie války byla zároveň karnevalem, slavností bláznů. Válka je důkazem, že neexistovaly žádné autority nebo elity, vládli prostě zpocení lidé ve své chytrosti stejně bezradní jako pijáci nad ránem v baru. O 14 slavných bodech prezidenta Wilsona autor tvrdí, že v nich nenajdeme nové principy světového řádu a vztahů mezi zeměmi, jak se tato Wilsonova taškařice prezentuje. Jde jenom o vypočítavý ekonomicko-politický tah amerických ekonomů proti evropským velmocím, doprovázený demokraticky ukecanou šlehačkou. O rozpadu Rakousko-Uherska autor píše, že došlo k výbuchu samostatnosti. V roce 1918 vše, co se stalo, směřovalo k potlačení posledních zbytků důvěry obyvatelstva v monarchii. Nastal ekonomický a sociální rozklad říše. Upozorňuje, že si vůbec neumíme představit, jak strašný hlad lidé měli v letech 1917 a 1918, když mnohdy neměly v zázemí ženy a děti ani chleba! Kdo by si v takové situaci vážil mocnářství jako instituce? Nakonec autor připomíná, že ve válce a následkem hladu zemřelo sice na 10 milionů lidí, ale vlastně se o nic moc nejednalo. Vždyť na konci války tomu Bůh chtěl, aby dalších až 100 milionů lidí zardousila španělská chřipka. Tak to s významem dějinných událostí nepřehánějme. Boží příroda je co do zkázy větším Bivojem než lidské válečnické štáby.

Třetí a poslední díl trilogie o dějinných událostech v Sudetech Ústecké vítezství navazuje na předchozí knihy Ústecká štvanice a Ústecký mír. Popisuje vyvrcholení druhé světové války ve středu Evropy – neboť válka zde skončila až v roce 1948. V květnu 1945 uhasly pouze klasické armádní operace. Následovala invaze Revolučních (čili „Rabovacích“) gard do pohraničí, vyčišťovací operace vůči nacistickým funkcionářům, jejich soustředění v internačních táborech, konfiskace německého majetku a jeho předání do správy českému obyvatelstvu, což vedlo k velkým ztrátám původně německého majetku tzv. „zašantročením“. Zároveň probíhaly dvě vlny vystěhování Němců z Československa do rozbombardované německé říše: v pozdním létě 1945 neoficiálně a v roce 1946 oficiálně v rámci Postupimské dohody. Souběžně s tím probíhala v Československu vnitrostátní válka mezi politickými stranami a tiché vytěsňování židů z jejich poválečných majetkových nároků. Zároveň vůči nim sílila nedůvěra – zvláště pokud to byli Rusíni. V knize Ústecké vítězství je toto vše popisováno v rozmezí let 1946–1948 v rámci příhraničního ústeckého okresu. Kniha končí skutečným vítězstvím. Protože v únoru 1948 začala poslední etapa války – převrat. Komunisté z rozhodovacích struktur odstranili tzv. sympatizanty západu. Konečně byla prosovětským režimem obsazena na československé straně také západoněmecká a rakouská hranice. Teprve v tom okamžiku bylo dokončeno obsazení střední Evropy sovětskou armádou v oblasti Československa. Přestože sovětská armáda v Československu v roce 1948 aktivně nepůsobila, měla zde Gottwaldovy pomocníky. Jenže i ti nakonec Stalina zklamali svou polovičatou nedokonalostí... Také o knize Ústecké vítězství platí, že většina historických informací z této pohnuté doby je zde publikována poprvé. V obrazové příloze je vůbec poprvé zveřejněn kompletní jmenný seznam členů Osadní milice v ústeckém okrese. Naprosto poprvé jsou rovněž v knize uvedeny informace o údajném nacistickém utajeném depozitu v kopcích nad Velkým Březnem na Ústecku. Měly tam potají skončit na sklonku války bedny do tajně připravené štoly. V knize jsou poprvé uveřejněny veškeré dostupné informace, včetně hodnocení jejich pravděpodobné hodnověrnosti.