Michal Siažik

Kniha přináší autorčino autentické svědectví o tom, jak v roce 1919 opustila sovětské Rusko, ale vzápětí se tam velmi nebezpečnou ilegální cestou vrátila pro svého uvězněného manžela. Ve svém vyprávění líčí složité peripetie spojené s návratem do vlasti, dočasný pobyt v zemi zmítané porevolučním chaosem a občanskou válkou, snahu o záchranu muže i běžný každodenní život obyvatel „Sovdepie“ (jak byl nový sovětský stát emigranty sarkasticky označován) i nálady ruské emigrace. Před čtenářem se odvíjí dobrodružství autorčina vnitřního odhodlání, pramenícího z hlubokého citu k blízké osobě, její niterný boj s objektivní nepřízní osudu. Osobní příběh je rámován mozaikou cizích osudů, mrazivými obrazy viděného. Je zde načrtnuta podoba společnosti, v níž bylo možné takřka cokoli. V předmluvě k anglickému vydání skotský spisovatel John Buchan označil knihu za nejživější obraz chaosu panujícího v Rusku 20. let. A konečně i schopnost autorčina nadhledu a sebeironie spolu s jejím neobyčejným hrdinstvím z knihy činí poutavé čtení. Sama autorka, kněžna Sofie Volkonská, byla emancipovanou ženou. Jako vystudovaná lékařka se účastnila druhé balkánské války, později také coby ošetřovatelka i první světové války; patřila k prvním ruským automobilistkám a také pilotkám (podle všeho vykonala několik průzkumných letů v posledním válečném roce). Po definitivní emigraci se s manželem usadila ve Francii, kde však nemohla vykonávat svou lékařskou profesi. Živila se jako řidička taxislužby či průvodkyně turistů. Zemřela roku 1949.

Kniha Jurije Bezsonova, carského důstojníka a aktivního účastníka první světové války, popisuje peripetie spojené s životem v porevolučním Rusku, jakož i zkušenost s opakovaným vězněním. Jsme svědky autorova dobrodružného a bezmála marného hledání důstojné existence, jeho odhodlaného boje i prožívané deziluze. Poprvé je Bezsonov uvězněn roku 1918. Tehdy začíná období jeho putování po věznicích a táborech, střídané chvilkami vskutku dobrodružného pobytu na svobodě... Poté co v průběhu několika málo let prošel úctyhodnou řádkou sovětských věznic, byl odeslán na sever do Kemského rozřazovacího střediska, kde čekal na další cestu přes moře, vedoucí do nedalekého a věhlasného Soloveckého tábora zvláštního určení. Odtud se mu se čtyřmi dalšími spoluvězni podařilo v roce 1925 uprchnout. Na útěku k finské hranici si vedl krátké deníkové zápisy, na jejichž základě líčí pětatřicetidenní bloudění skrze severní lesy a bažiny, střety s vojenskými hlídkami i obtíže spojené se získáváním potravy. Jedná se o nevšední příběh člověka, jemuž vlastní světonázor, mravní hodnoty a zásadovost nedovolují kompromis s novým, rodícím se zrůdným režimem. A nejen to, kniha je skvělým dobovým svědectvím, čtivým a hlavně autentickým prožitkem událostí konce desátých a první poloviny dvacátých let v Rusku.

Memoárové vzpomínky L. E. Razgona nazvané Zajatcem ve své vlasti patří ke klasice tzv. lágrové literatury. Předkládaný výbor obsahuje dvanáct povídek, jejichž ústředním tématem je líčení atmosféry před zatčení, pobytu ve věznicích, transportu a života v tá¬borech GULAGu. Autor mistrně propojuje perspektivu vlastního pro¬žitku s příběhy konkrétních jedinců postižených masovým zatý¬káním a terorem, stejně jako s příběhy těch, kteří se na této státem orga¬nizované mašinérii aktivně podíleli. Úvahy o mechanismech moci, útlaku a likvidaci obětí snesou srovnání s díly klasiků žánru – A. I. Solženicyna či V. Šalamova. Ruského spisovatele a obránce lidských práv Lva Emmanuiloviče Razgona (1908–1999) zatkly sovětské orgány v dubnu 1938 a o dva měsíce později byl odsouzen k pěti letům nápravných prací. V roce 1943 byl propuštěn, nicméně brzy přišla druhá vlna zatýkání: v roce 1950 putoval opět do vězení, tentokrát za „protisovětskou agitaci“ s desetiletým trestem. Po předčasném osvobození v roce 1955 se vrátil k práci redaktora a autora knih pro děti. Jeho první autobiografické povídky s lágrovou tematikou začaly vycházet až na konci 80. let. Po společenském uvol¬nění v SSSR se politicky angažoval – stal se jedním ze zakladate¬lů společnosti Memorial, byl rovněž členem mezinárodního PEN klubu.