Ondřej Síkora

Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).

Tématem knihy je syntetizující interpretace Kantovy ideje praktické metafyziky, o níž lze hovořit také jako o ideji metafyziky dobré vůle. Tato idea je rozpracována zejména v Kantově Kritice praktického rozumu, ale do jisté míry také v dalších textech věnovaných teoretické a praktické filosofii. Přestože spojení „metafyzika dobré vůle“ či „praktická metafyzika“ se v žádném z těchto spisů nevyskytuje, vyjadřují myšlenku, jejímuž vypracování Kant věnuje značné úsilí a o níž platí, že stojí za to, abychom se snažili o její adekvátní porozumění. Lze ji shrnout do konstatování, že má-li být možné něco takového jako metafyzika, pak pouze ve vztahu k reflektované, zodpovědně pojímané praxi.

Kniha Autonomie v dialogu je součástí širšího projektu, který zkoumá Kantův „vynález“ autonomie prostřednictvím rozhovorů s vybranými postavami evropské filosofické tradice. Co je pravdy na podezření, že autonomie, chápaná jako sebevztah rozumného subjektu, není schopna náležitého vztahování se k jinakosti – ať už je jí míněna jinakost druhého člověka, světa či jinakost boha? Je nutno tuto základní Kantovu myšlenku opustit, a spolu s ní celou tradici „egologické“ racionality, nebo je možné ji nějak vylepšit pomocí impulsů od Kantových pokračovatelů či oponentů? Tento svazek zve čtenáře k promýšlení těchto otázek spolu s B. Spinozou, A. Schopenhauerem, F. Nietzschem, M. Heideggerem, K. Jaspersem nebo J. Patočkou… Většina kapitol má své jádro ve statích, které byly psány se zřetelem k projektu „autonomie v dialogu. Druhá kapitola: Zvrácenost srdce a autonomie, in: L. Benyovszky – J. Matoušek (vyd.), Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum, sv. 7, Praha 2017, s. 125–141. Třetí kapitola: Metafyzika svobody u Kanta a Spinozy, in: L. Benyovszky – M. Pětová (vyd.), Bůh a božství v německém filosofickém myšlení, Praha 2020, s. 21–62. Čtvrtá kapitola: K Schopenhauerově kritice Kanta, in: Filosofický časopis (v tisku). Pátá kapitola: Tak chci, tak přikazuji. Kant a Nietzsche v dialogu, in: Reflexe, 54, 2014, s. 105–126. Sedmá kapitola: Rozumová víra mezi Jaspersem a Kantem, in: Filosofický časopis, 1, 2021, s. 53–73. Osmá kapitola: Patočka, Kant a otázka velkého smyslu, in: O. Sikora (vyd.), Patočka v kontextech, Červený Kostelec 2021 (v tisku).

Patočkovo myšlení má podobu soustavných rozhovorů s klíčovými osobnostmi evropského duchovního prostoru. Na tomto prostém faktu je založen svazek, který chce čtenáři představit ve dvanácti kapitolách Patočkovy dialogy s mysliteli antického Řecka, německé klasické filosofie i moderní fenomenologie. Dějinná perspektiva je doplněna systematizujícím pohledem na méně frekventovanou otázku filosofického překladu či politické existence. Záměrem autorů je nechat zaznít jak inspirativním, tak problematickým momentům Patočkových rozhovorů, a tím přispět dalšímu promýšlení myslitelského odkazu nejvýraznějšího českého moderního filosofa, jehož velikost je přímo úměrná vážnosti, s níž dokázal svým inspirátorům naslouchat.

Tématem knihy je syntetizující interpretace Kantovy ideje praktické metafyziky, o níž lze hovořit také jako o ideji metafyziky dobré vůle. Tato idea je rozpracována zejména v Kantově Kritice praktického rozumu, ale do jisté míry také v dalších textech věnovaných teoretické a praktické filosofii. Přestože spojení „metafyzika dobré vůle“ či „praktická metafyzika“ se v žádném z těchto spisů nevyskytuje, vyjadřují myšlenku, jejímuž vypracování Kant věnuje značné úsilí a o níž platí, že stojí za to, abychom se snažili o její adekvátní porozumění. Lze ji shrnout do konstatování, že má-li být možné něco takového jako metafyzika, pak pouze ve vztahu k reflektované, zodpovědně pojímané praxi.

S narůstající medializací našeho světa a jeho přesycením texty a informacemi se zvyšuje potřeba orientace. Potřeba orientace je potřebou směrodatných vodítek, jejichž absence ochromuje lidskou schopnost jednat. Filosofickému uchopení otázky orientace věnuje jeden ze svých kratších textů Immanuel Kant. Jedná se o příležitostný text z roku 1786 Co znamená orientovat se v myšlení?. Tento text představuje společné východisko a orientační bod, na který navazuje sedm příspěvků z pera českých a slovenských autorů. Jejich společným jmenovatelem je tázání, které je rovněž Kantovou otázkou: co dnes může znamenat ono „orientovat se v myšlení“? Co je pro lidské myšlení směrodatným východiskem, umožňujícím neztratit se – ať již „v temné noci nadsmyslna“, nebo v prostoru přesyceném obsahy? Studie navazující na Kantův text lze rozdělit do dvou skupin: ta první zahrnuje myslitele německé klasické filosofie Herdera, Jacobiho, Fichta či Schellinga, ve druhé se dostávají ke slovu dva z nejvýraznějších kritiků filosofické tradice – Wittgenstein a Levinas. Snahou autorů bylo vyjít od Kantova tázání a za pomoci vybraných myslitelů je podrobit další reflexi. Chtějí tak prověřit nosnost Kantova stanoviska i naznačit jeho meze. Čtenář má díky tomu v rukou sice dílčí, ale zároveň výrazný průřez moderním kontinentálním myšlením, který může sloužit jako vodítko k promýšlení otázky po orientaci v myšlení.