Vladimír Šindelář

Životní příběh Jana Křtitele Pipergera, popravčího mistra Království českého.

Autoři zaměřili svou pozonost na hříchy našich předků, odehrávající se na Písecku, Strakonicku a Horažďovicku, tedy v historickém kraji Prácheňském. Jednotlivé kriminální příběhy se odehrávají v rozmezí let 1613-1841.

Kniha Zkažená krev je dalším dílem milevského autora Vladimíra Šindeláře, jenž opět zaměřil svou pozornost na staré hrdelní příběhy, které se udály na jihu Čech. Jednotlivé popsané případy se odehrávají v rozmezí let 1422 – 1918, což je jistě dost pestrá škála, v níž si každý čtenář najde to, co ho zajímá. Zájemci o starší historii si patrně s chutí přečtou o pokusu úkladně zavraždit Oldřicha z Rožmberka, o písařích, kteří namísto v kanceláři skončili na popravišti, nebo o tom, co podnikli táborští konšelé, když se do jejich rukou dostal nezletilý vrah. Cesta jihočeskými hrdelními případy pak čtenáře zavede například do Horažďovic, kde roku 1707 došlo k loupežné vraždě zemana Branšovského, do Klatov, kde na popravišti skončil vrah prenetského poustevníka, nebo do Tábora, kde se roku 1875 odehrál tragický příběh pokladníka zdejší spořitelny. Do posledních let rakouské monarchie je situován případ vraždy v třeboňských kasárnách, smutný příběh dobráckého listonoše Čoudka z Jindřichohradecka nebo tragický případ otcovraždy z obce Lipí u Budějovic nazvaný Zkažená krev, který dal název i celé knize. Autorovým cílem není vyhledávat dobové senzace, ale především vyprávět zajímavé lidské příběhy. Spisovatel se v nich snaží zároveň zamyslet nad odvěkým tématem zločinu a trestu a také nad mnoha shodnými paralelami, které historické i nynější zločiny mají.

Obraz justice na evropském kontinentu od středověku až po nepříliš vzdálenou minulost přibližuje Vladimír Šindelář souborem příběhů nejen ze sousedního Německa či revoluční Francie, ale i z Anglie, Itálie, států Pyrenejského poloostrova či skandinávských zemí. Také v těchto zemích staré trestní právo neusilovalo o nápravu delikventa, nýbrž o obnovu spravedlnosti tím, že pachateli byla způsobena nevratná fyzická újma, protože cílem trestu byla odplata a zastrašení. Docházelo zde i k justičním omylům a zela propast mezi právem a spravedlností, trestní praxe zohledňovala skupinové zájmy, trest motivovalo politické rozhodnutí, nikoli kriminální čin. Snad nejvíce je to patrné na dějinách Velké francouzské revoluce: nejprve skončili na popravišti šlechtici, pak měšťané, kteří si hráli na revolucionáře, a nakonec samotní revolucionáři. Příběhy lidských osudů z celé Evropy zaznamenávají nejen okolnosti skutků, průběh událostí a způsoby exekucí, zobrazují také postoj společnosti a její cit pro obsah slova spravedlnost, což například dokládá odlišný průběh tzv. čarodějnických procesů v Německu a ve Švédsku. Kniha navazuje na první díl Cesty na popraviště, věnovaný hrdelním procesům v českých zemích.

Není třeba si vymýšlet, stačí jen prolistovat zaprášené archivní dokumenty, aby před námi ožily staré, dnes už zcela zapomenuté zločiny. Příběhy, které jsou v této knize popsány, se skutečně staly a ve své době způsobily hodně strachu a vzrušení. Kdo rozřezal a rozházel po Praze tělo Rebeky Humpolcové? Jak došlo k vraždě přímo v budově královéhradeckého soudu? Jak tragicky skončil spor dvou mladých dívek v Praze nebo proč došlo ve východočeském Komárově k několika masovým vraždám? Kniha popisuje další záhadné případy a zločinné skutky a odhaluje metody tehdejší kriminalistiky.

Snad každý člověk si pod pojmem Šumava představí něco jiného. Někdo si vybaví zelené kopce šumavských lesů, jiný zase třeba pěknou zimní dovolenou na lyžích. Ale život na Šumavě v minulosti nebyl snadný. Podmínky zde byly drsné a stejně drsní byli i někteří místní lidé, kteří občas nebrali ohledy na cizí majetek nebo život. Jak prosté tu bylo živobytí, tak prostý byl i zdejší zločin. Rána ostrým nožem vyřešila spor dvou mladíků o dívku, máchnutí těžkou sekerou umožnilo pachateli loupežné vraždy přivlastnit si majetek oběti a děcko utopené v řece mělo zachránit nedobré rodinné vztahy rodičů. Tyto případy se udály už před dávnými lety, většinou v 18. a 19. století, ale čas nedokázal ani přes nános prachu zakrýt mnohou tragédii lidského osudu. Všechny zde popsané příběhy starých šumavských zločinů jsou skutečné a udály se tak, jak je autor objevil v jihočeských archivech. Nebylo třeba na nich nic měnit. Napsal je sám život.

O Šumavě bylo už mnohé napsáno. Byla by z toho docela slušná knihovna. Skoro by se zdálo, že už nic nového se nemůže z historie Šumavy vynořit, ale opak je pravdou. Dokladem toho je i tato knížka. Autor zde už ve třetím dílu vypráví o některých Šumavských zločinech, které se udály před desítkami let, za rakouské monarchie i za první republiky. Dočteme se tu například o loupežné vraždě na hlídači dřeva ve Vimperku, nebo o tom, kam až dovedla hráčská vášeň klatovského dělníka Jana Šuldu čtenáři se také dozví, jaký hrozný nález čekal personál jednoho želnavského hotýlku, proč zahynul násilnou smrtí starosta obce Vchynice-Tetov, nebo jak tragický konec života připravila kameníku Tauerovi z Babylonu jeho žena. Všechny tyto zločiny se skutečně staly. Staré soudní spisy dokládají, že i na Šumavě žili lidé jak s dobrými, tak i špatnými vlastnostmi.

Také za časů našich předků se samozřejmě páchaly zločiny, ale na rozdíl od dnešních časů byly vraždy a loupeže považovány za excesy, které se nedějí každý den, a navíc byly tyto zločiny i přísně trestány. Motivy těchto činů byly ovšem stejné jako dnes. Touha po majetku, pomstychtivost, žárlivost, nenávist. Ačkoliv byly tehdy metody vyšetřování nepochybně primitivnější, lze říci, že tehdejší strážci zákona odváděli dobrou práci a většina pachatelů těch nejbrutálnějších zločinů se posléze dočkala odplaty.

Ne nadarmo se říká, že ženy jsou tou něžnější polovinou lidstva. Ženská ruka je na světě hlavně proto, aby hladila. Jen občas se nalezne žena, která do tohoto obrazu nezapadá. Provede zlý čin, který bychom od něžného stvoření vůbec neočekávali. Děje se to v současnosti, ale bylo tomu tak i v minulých dobách. S překvapením zjišťujeme, že ruka ženy nemusí vždycky jen hladit. Zde popsané příběhy se odehrávají v průběhu dvou století. Ženy tehdy vraždily skoro ze stejných důvodů jako muži – pro peníze, ze msty, ze žárlivosti, ale někdy také, na rozdíl od mužů, ze zoufalství. Všechny zde uvedené příběhy jsou skutečné a podklady k nim autor čerpal ze starých soudních dokumentů, zápisů v matrikách i z odborné literatury. Nemusel si nic vymýšlet. Tyto případy napsal sám život.

V pořadí už čtvrtá kniha z cyklu o starých šumavských zločinech nás opět zavede do malebné krajiny lesů a hor, na Šumavu. Mezi množstvím poctivých lidí, kteří si v potu tváře vydělávali na chléb svůj vezdejší, se občas našli i takoví, kterým práce nevoněla. Snažili se žít na úkor jiných, což leckdy nešlo jinak, než prostřednictvím zločinu. I tentokrát tedy nahlédneme na některá pochmurná šumavská tajemství, na něž se po desítkách až stovkách let už dávno zapomnělo. Dozvíme se, co se stalo v tedražickém mlýně na Sušicku za časů vlády Marie Terezie, jak smutně skončila roku 1859 manželka volyňského flašinetáře či proč hádka o šňupací tabák skončila ve Strážově roku 1884 tragicky. Přečteme si, kam se podělo roku 1887 děcko mladé děvečky z Němčic, proč došlo roku 1925 k vyvraždění obyvatel malého mlýna na Klatovsku a jak roku 1931 špatně skončila stará hospodyně v obci Vlčí jámy. Také za minulých časů se lidé setkávali se zločinem. Vždyť lidská povaha se nemění. „Liška nemění zvyky, jen srst“, říkalo se u nás ve středověku. Platí to však v nezměněné podobě až dodnes.

Jihozápadní Čechy, tedy Šumava, Pošumaví a Český les, patří ke kouzelným místům naší země, kde se snoubí příroda s historií. Dějiny, které tudy prošly, byly však často velmi dramatické a znamenaly mnohdy osudný zvrat v životě zdejších obyvatel. Nahlédněme tedy teď na některé historické zajímavosti - třeba na slavné bitvy (Brůdek 1040, Domažlice 1431 či boj o volarské šance roku 1620). Podívejme se, proč došlo roku 1894 k souboji mezi klatovskými důstojníky nebo jak dopadl poručík pěchoty, který roku 1905 vyzval v Prachaticích na souboj pražského studenta. Dozvíme se, jaká byla katovská praxe v Sušici a proč skončil roku 1764 v Kašperských Horách na popravišti mladý pacholek Jan Maršák. Povíme si něco o tajnostech šumavských jezer a o neštěstí, které roku 1904 postihlo Vimperk. A protože kniha chce skončit alespoň trochu optimisticky, podíváme se i na některé významné šumavské rodáky. Obrazový doprovod knihy tvoří staré rytiny a dobové pohlednice.

Písecko je vyhledávaným a malebným koutem jižních Čech. Místem plným historických památek, kouzelné přírody i technických pamětihodností. Tak známe tato místa my, současníci. Ale co všechno se změnilo v průběh uplynulých staletí? Na to se vám pokusí odpovědět tato kniha. Dozvíte se o zmizelém zámku ve Slavoňově, o vltavských bunkrech, které roku 1938 nesměly být využity, nebo o historických mostech na Vltavě. Budeme si vyprávět o záchraně hradu Zvíkov, o přestěhování kostelíka v Červené nad Vltavou nebo o varvažovském panství maltézských rytířů. Připomeneme si, jak se změnila tvář milevské klášterní baziliky, jak kdysi vypadala písecká katovna a co objevil průzkum kostelní hrobky v Mirovicích. V průběhu staletí se kolem nás mnohé změnilo, pohledy do minulosti jsou ale vždycky zajímavé.

Obraz justice na evropském kontinentu od středověku až po nepříliš vzdálenou minulost přibližuje Vladimír Šindelář souborem příběhů nejen ze sousedního Německa či revoluční Francie, ale i z Anglie, Itálie, států Pyrenejského poloostrova či skandinávských zemí. Také v těchto zemích staré trestní právo neusilovalo o nápravu delikventa, nýbrž o obnovu spravedlnosti tím, že pachateli byla způsobena nevratná fyzická újma, protože cílem trestu byla odplata a zastrašení. Docházelo zde i k justičním omylům a zela propast mezi právem a spravedlností, trestní praxe zohledňovala skupinové zájmy, trest motivovalo politické rozhodnutí, nikoli kriminální čin. Snad nejvíce je to patrné na dějinách Velké francouzské revoluce: nejprve skončili na popravišti šlechtici, pak měšťané, kteří si hráli na revolucionáře, a nakonec samotní revolucionáři. Příběhy lidských osudů z celé Evropy zaznamenávají nejen okolnosti skutků, průběh událostí a způsoby exekucí, zobrazují také postoj společnosti a její cit pro obsah slova spravedlnost, což například dokládá odlišný průběh tzv. čarodějnických procesů v Německu a ve Švédsku. Kniha navazuje na první díl Cesty na popraviště, věnovaný hrdelním procesům v českých zemích.

Autoři zaměřili svou pozonost na hříchy našich předků, odehrávající se na Písecku, Strakonicku a Horažďovicku, tedy v historickém kraji Prácheňském. Jednotlivé kriminální příběhy se odehrávají v rozmezí let 1613-1841.