Jiří Štaif

Společnost v Čechách měla v letech 1830-1851 velmi rozdílný vývojový rytmus. Změna se v ní navíc odehrávala v době mezi dvěma evropskými revolucemi. Čechy byly též zemí, kde vedle sebe žili po dlouhá staletí Češi, Němci a Židé. Modernizace zde nenarážela jen na meze tradice, neboť se ubírala zároveň i cestou, na níž se vytvářel nacionalismus. Tento zcela nový společenský fenomén přispíval jak ke kulturní, společenské, politické a případně i hospodářské emancipaci, tak k vyostřování problému multietnicity v těchto i dalších sférách společenského života. V dobových společenských změnách sehrála významnou roli i česká národní elita, kterou autor chápe jako obezřetnou zejména proto, že se její příslušníci snažili při prosazování svých cílů klást velký důraz na to, aby se svým jednáním pokud možno vyhnuli vyostřeným konfliktům. Ne vždy se jim to však podařilo.

František Palacký, historik a politik, zakladatel české státnosti v moderním slova smyslu, patří jistě k těm osobnostem naší minulosti, k nimž je dobré se stále znovu vracet. Jiří Štaif, profesor katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty v Praze, se k napsání Palackého monografie odhodlal po dvou desetiletích intenzivního badatelského zájmu o klíčovou postavu našeho 19. století a množství odborných prací a studií Palackému věnovaných. Výsledkem je vyvážený životopis, věnující pozornost stejnou měrou životu, dílu a jeho interpretaci, a mýtu – proměnám postavení Palackého v jednotlivých obdobích českých dějin počínaje závěrem 19. století až po současnost. S použitím poznatků psychologie a sociologie zařazuje J. Štaif Palackého do kontextu rodící se nové české národní elity, jež přes jistou „obezřetnost“ danou jejím zaměřením i vnější situací dokázala sehrát mimořádně významnou roli v procesu formování české národní identity. Osobnost Františka Palackého vždy byla její důležitou konstitutivní součástí, a závěrečná kapitola monografie „Životnost odkazu a rébus mýtu“ do jisté míry přesahuje rámec vlastního životopisu a přináší objevný a hluboký pohled na vývoj a proměny české národní identity.

Kniha pojednává o ne zcela tradičně zvolených meznících moderních českých dějin (1848, 1918, 1930, 1945, 1968 a 1989) z hlediska stabilizace, resp. destabilizace sociálního řádu. Autoři analyzují způsoby, jak historičtí aktéři čelili strukturálním změnám a kterak v jejich diskurzu byly tyto změny uchopovány. Spojující otázkou napříč sledovaným obdobím je kategorie lidského štěstí a jeho proměny jako nástroje mobilizace aktérů pro podporu historické změny v daném okamžiku. Zvláštní pozornost je věnována revizi zažitých historických obrazů, ať již jde o rakouský žalář národů, zlatý věk první republiky nebo souboj demokracie a totality po druhé světové válce.

Společnost v Čechách měla v letech 1830-1851 velmi rozdílný vývojový rytmus. Změna se v ní navíc odehrávala v době mezi dvěma evropskými revolucemi. Čechy byly též zemí, kde vedle sebe žili po dlouhá staletí Češi, Němci a Židé. Modernizace zde nenarážela jen na meze tradice, neboť se ubírala zároveň i cestou, na níž se vytvářel nacionalismus. Tento zcela nový společenský fenomén přispíval jak ke kulturní, společenské, politické a případně i hospodářské emancipaci, tak k vyostřování problému multietnicity v těchto i dalších sférách společenského života. V dobových společenských změnách sehrála významnou roli i česká národní elita, kterou autor chápe jako obezřetnou zejména proto, že se její příslušníci snažili při prosazování svých cílů klást velký důraz na to, aby se svým jednáním pokud možno vyhnuli vyostřeným konfliktům. Ne vždy se jim to však podařilo.

František Palacký, historik a politik, zakladatel české státnosti v moderním slova smyslu, patří jistě k těm osobnostem naší minulosti, k nimž je dobré se stále znovu vracet. Jiří Štaif, profesor katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty v Praze, se k napsání Palackého monografie odhodlal po dvou desetiletích intenzivního badatelského zájmu o klíčovou postavu našeho 19. století a množství odborných prací a studií Palackému věnovaných. Výsledkem je vyvážený životopis, věnující pozornost stejnou měrou životu, dílu a jeho interpretaci, a mýtu – proměnám postavení Palackého v jednotlivých obdobích českých dějin počínaje závěrem 19. století až po současnost. S použitím poznatků psychologie a sociologie zařazuje J. Štaif Palackého do kontextu rodící se nové české národní elity, jež přes jistou „obezřetnost“ danou jejím zaměřením i vnější situací dokázala sehrát mimořádně významnou roli v procesu formování české národní identity. Osobnost Františka Palackého vždy byla její důležitou konstitutivní součástí, a závěrečná kapitola monografie „Životnost odkazu a rébus mýtu“ do jisté míry přesahuje rámec vlastního životopisu a přináší objevný a hluboký pohled na vývoj a proměny české národní identity.

František Palacký, historik a politik, zakladatel české státnosti v moderním slova smyslu, patří jistě k těm osobnostem naší minulosti, k nimž je dobré se stále znovu vracet. Jiří Štaif, profesor katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty v Praze, se k napsání Palackého monografie odhodlal po dvou desetiletích intenzivního badatelského zájmu o klíčovou postavu našeho 19. století a množství odborných prací a studií Palackému věnovaných. Výsledkem je vyvážený životopis, věnující pozornost stejnou měrou životu, dílu a jeho interpretaci, a mýtu – proměnám postavení Palackého v jednotlivých obdobích českých dějin počínaje závěrem 19. století až po současnost. S použitím poznatků psychologie a sociologie zařazuje J. Štaif Palackého do kontextu rodící se nové české národní elity, jež přes jistou „obezřetnost“ danou jejím zaměřením i vnější situací dokázala sehrát mimořádně významnou roli v procesu formování české národní identity. Osobnost Františka Palackého vždy byla její důležitou konstitutivní součástí, a závěrečná kapitola monografie „Životnost odkazu a rébus mýtu“ do jisté míry přesahuje rámec vlastního životopisu a přináší objevný a hluboký pohled na vývoj a proměny české národní identity.