Ondřej Štindl

Román Mondschein je znepokojivou vizí světa po blíže neurčené katastrofě; sledujeme v ní komunitu přeživších, soustředěnou v severo či východoevropských kulisách, jejichž neurčitá pochmurnost odráží neradostnou situaci hrdinů: ti prošli dokonalým vymytím mozků a nyní žijí v totalitním státě, jenž odměnou za naprosté podrobení nabízí "oddych" ve virtuálním světě zvaném "Dorma" (původně šlo zřejmě o vojenský simulátor, nyní však Dorma nabízí lidem paralelní existenci, iluzi plnohodnotného života, ne-li dokonce iluzi svobodné vůle). Většina lidí toto uspořádání přijímá trpně; Eriku Vilksovi, hlavnímu hrdinovi knihy, se však pomalu začíná zajídat. Jeho nespokojenost přiživují matné záblesky vzpomínek na "svět předtím", na realitu vně Města i vně Dormy; přesto, že Erik patří k privilegované kastě členů "Ústředí" a klást si podobné otázky je proti jeho přísaze, rozhodne se přijít na to, kdo vlastně je a zda je daný stav skutečně tak nevyhnutelný, jak tvrdí establishment Města… Štindlova dystopie v mnohém odkazuje na zahraniční klasiky (Huxley, Orwell, Dick), v mnohém je zavázána domácí literární tradici (Egon Bondy); přitom ovšem nabízí svébytný, původní a napínavě vystavěný příběh o hledání lidské identity a fungování lidské společnosti. Svébytnou, paralelní rovinu příběhu vytvářejí ilustrace Josefa Bolfa, jenž je zároveň spoluautorem námětu knihy.

Román Ondřeje Štindla K hranici sestává ze tří částí. Každá má jiného protagonistu, každá je zasazena v jiném historickém údobí, a přece je leccos spojuje: vlasovský voják Stěpan na konci druhé světové války, řidič náklaďáku Michal za tuhé normalizace a sanitář Ivan na sklonku komunistického režimu (a v samém závěru téměř o třicet let později, už coby uznávaný výtvarník) jsou outsideři, kteří se nedokážou konformovat s většinovou společností a ani po tom nijak zvlášť netouží. Po nějakou dobu se sice pokoušejí splynout s okolím, podřizují se neviděné, ale palčivě tušené „Hydře“, ale v určitou chvíli, také pod vlivem prožitku lásky, učiní osudové rozhodnutí a vzepřou se. Jejich životy se tím nenávratně promění, začnou směřovat k tragickému rozuzlení, nevyhnutelnému a drtivému, avšak nepopírajícímu možnost, že za touto „hranicí“ existuje ještě nějaká další naděje. Autor ve svém vyprávění mísí osobní i veřejné; působivě vykresluje individuální osudy na pozadí historických událostí, přičemž snoubí love story s bildungsromanem, pistolnickou historkou a mýtem. Své tři příběhy neokázalým způsobem spojuje v jeden a zasazuje jej povětšinou do širšího centra Prahy, zhruba vymezeného Karlovem, Vyšehradem, Nuslemi a Vinohrady. Praha je tu přitom víc než pouhou kulisou: pražský genius loci se ve Štindlově podání stává bezmála další postavou, skutečným spoluhráčem (či protihráčem) autorových hrdinů. Přestože tak román zkoumá hranice všeho druhu – jeho hrdinové se „k hranici“ vypravují vlastně neustále, ať už jde o pomyslnou hranici sebeobětování, fyzickou, zadrátovanou hranici totalitního státu, či hranici duševní rovnováhy –, do jisté míry je také hledáním středu, centra, hlubiny bezpečí.

Kniha 50 podivuhodných postav nabízí výbor z portrétních textů publikovaných v Týdeníku Echo v letech 20162018. Autor s nadhledem a svérázným humorem píše o figurách veřejného života, lidech, kteří se třeba jen nakrátko stali známými, o osobnostech historických, ale i o postavách fiktivních. Štindl má dar přesné charakteristiky a působivé zkratky, umí být jízlivý, shovívavý i dojemný. Pro čtenáře a taky trochu pro sebe zrecenzoval třeba Caligulu, Dominika Haška, Terminátora, Michala Davida nebo Johnnyho Cashe.

Erik Vilks világa néhány kataklizmával a miénk után létezik, valahol a jövőben. Ebben a világban már cseppet sem fontosak az országhatárok, a nemzeti hovatartozás, de még csak különösebb célja sincs az emberi életnek, hacsak nem ez az egy. Élni. Túlélni. Az omladozó környezetből az egyedüli menekülést a Dorma virtuális világa jelenti, amelyben mindenki megtapasztalhatja, milyen volt a Föld a pusztulás előtt. A jövő lakói ennek a virtuális valóságnak legtöbb részletét nem is értik, mégis kétségbeesetten kapaszkodnak belé. Mint Erik Vilks abba, hogy – talán egyedüliként – tudja, mi a zongora. Sőt, kicsit még játszani is tud rajta. Csakhogy a virtualitás mentőkötele könnyen fojtóhurkot vethet az emberiség maradékának nyaka köré. Štindl regényének világa fájdalmasan szikár, és annyira igényli az emberi érintést, mint amennyire motívumrendszere az újraolvasást. Világégés, járványok, minden oldalról leselkedő veszély, egy omladozó város romjai között élő utolsó, elfáradt emberroncsok, orwelli áthallások, és mindennek a kellős közepén egy férfi útja a saját eredete felé.

Nový román Ondřeje Štindla nazvaný Tolik popela nabízí v hojné míře to, co známe už z autorových předchozích tří próz – řečeno s českými literárními recenzenty, „Štindl je výborný vypravěč s nezaměnitelným stylem“ (Reflex), vyznačujícím se „nezvyklou bohatostí i obrazností jazyka“ (Deník N), jehož příběhy jsou vždy vystavěny „s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou a funkčností všech součástek“ (Respekt). Hlavní hrdina románu, stárnoucí literát a překladatel Kryštof, se znenadání a vlastně proti své vůli ocitá na životní křižovatce, když se napřed za poněkud trapných okolností seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem bizarní sekty prazvláštně spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej znal, a zpřítomňuje možnost jeho konce – a vstříc „osobní apokalypse“ jde možná vstříc i Kryštof sám, provázený melancholií, groteskou, dotírajícími vzpomínkami i temnými tušeními. Stává se z něj váhavý aktér příběhu velkého odhalení či krutého kosmického žertu. Anebo love story. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Audiokniha Až se ti zatočí hlava, kterou napsal Ondřej Štindl. Jak v sobě vykřesat jiskru, když jsi tak vyhořelý? Poslední lednová neděle roku 2018 je pro deníkového komentátora Jana „Johana“ Součka den blbec. Prezidentské volby znovu vyhrál záštiplný stařec a pokrytectví kolegů z domovské redakce je už natolik nesnesitelné, že hrdina raději vyklízí pole i zásuvky a uvažuje, co se dá s padesátkou na krku mimo novinařinu podniknout.