Jana Štroblová

Tibet, nazývaný někdy „zemí knih“, je příslovečný svým bohatým a neobyčejně různorodým literárním dědictvím. Pokud jde o poezii Tibeťané rozlišují jednak poezii umělou, jednak poezii lidovou, která je označována tibetským slovem lužä (glu-gžas). Náš výbor obsahuje 149 básní a zaměřuje se především na kategorii krátkých písní. Přináší jak ukázky písní lu (zejména všechna zde zařazená poezie 6. dalajlámy, ale i některé jiné básně), tak i ukázky písní žä, z nichž jsou ve výboru nejhojněji zastoupeny horské písně lažä.

Výber z poézie poprednej súčasnej českej poetky, pričom dve tretiny básní sú v preklade do slovenčiny a jedna tretinu tvoria básne v českom origináli. Štroblovej poézia nepodáva básnivý opis skutočnosti, hľadá jej pravdu v pravde básne. Vyslovuje ju prudkým metafyzickým gestom, ktoré sa snaží nachádzať metafyzický osud sveta.

Rok sem, rok tam je svěže napsaný záznam malých osobních dějin básnířky a překladatelky a autorky knih pro děti a mládež Jany Štroblové. Vzpomínkovou knihu uvádějí dvě vzpomínky z dětství: před očima devítiletého děvčete ubili příslušníci Národní gardy pažbami několik Vlasovců, bojujících v květnu 1945 v Praze na Pankráci s ustupující německou armádou a pozdější zrušení milovaného skautingu. Pokračuje pak líčením období, kdy za vysokoškolských studií na filosofické fakultě pražské UK zažívala vzrušení z dočasného závanu svobody. S přáteli založili kulturní spolek, díky němuž např. sehráli spolu s budoucími známými herci (Husákem, Kačerem, Divíškovou) jedno tehdy studentstvem bouřlivě přijaté a vzápětí shora zastavené divadelní představení Aféra homo, nebo na půdě fakulty uspořádali výstavu abstraktních obrazů, na níž vystavoval poprvé v Čechách Mikuláš Medek. Podrobně popisuje také první studentský majáles se všemi průvodními jevy alegorickými vozy a recesemi; autorka nesla ve stínu postavy pátera Koniáše transparent libri prohibiti, kterýžto výjev vyšel vyfotografovaný nějakou cizí zásluhou v pařížském L´Mondu, takže už tehdy ji začali otravovat estébáci. Po delším čase se to mělo vrátit v zesílené podobě, když jí vyšly básničky v pařížském Svědectví. To už pak byla doba druhé okupace a všeobecných kádrových postihů, kdy s manželem oba na dvacet let přišli o práci, on v Orientálním ústavu, ona v nakladatelství dětské knihy. Zdánlivě nesnesitelná léta byla však nabitá humornými prožitky, například dvěma svatbami s tímtéž mužem, anebo zážitky s kádrovacím psem, který spolehlivě rozeznával straníky a dával jim najevo nelibost. Hodně žertovných příhod vnášeli do ponurého života její kamarádi Josef Velek a Vladimír Jiránek, zakladatelé tehdejšího takřka ilegálního hnutí na ochranu přírody (Brontosauru), s nimiž autorka spolupracovala. Jana Štroblová ve svých vzpomínkách dotváří i řadu portrétů známých osobností, které poznala zblízka Františka Hrubína, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka. Nejvíc místa věnuje Jaroslavu Seifertovi, kterého několikrát navštívila a s nímž trávila pouze ve třech, ještě s jeho lékařem Milanem Kmentem, jeho poslední narozeniny, kdy předjímal svou smrt.

Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy. Pokračuje odcházení, které však neznamená sestup, ale vzestup. Objevují se nové vnitřní krajiny, zas plné otázek – a jsme už o krok dál, tentokrát se dostává i odpovědí. Nebo aspoň náznaků odpovědí. Ve verších vládne vysoké napětí úzkosti nejenom o vlastní život, ale o naši planetu; je devastována ze všech stran, těžko je na ní najít místo „bez výhrůžek a bez nástrah“. Co v těchto verších převládá, není smutek, spíš skrytá, nepatetická výzva k záchraně. A autorka se loučí „zvědavá na ten verš, který už někdo jiný dopíše“.

Tibet, nazývaný někdy „zemí knih“, je příslovečný svým bohatým a neobyčejně různorodým literárním dědictvím. Pokud jde o poezii Tibeťané rozlišují jednak poezii umělou, jednak poezii lidovou, která je označována tibetským slovem lužä (glu-gžas). Náš výbor obsahuje 149 básní a zaměřuje se především na kategorii krátkých písní. Přináší jak ukázky písní lu (zejména všechna zde zařazená poezie 6. dalajlámy, ale i některé jiné básně), tak i ukázky písní žä, z nichž jsou ve výboru nejhojněji zastoupeny horské písně lažä.

Tibet, nazývaný někdy „zemí knih“, je příslovečný svým bohatým a neobyčejně různorodým literárním dědictvím. Pokud jde o poezii Tibeťané rozlišují jednak poezii umělou, jednak poezii lidovou, která je označována tibetským slovem lužä (glu-gžas). Náš výbor obsahuje 149 básní a zaměřuje se především na kategorii krátkých písní. Přináší jak ukázky písní lu (zejména všechna zde zařazená poezie 6. dalajlámy, ale i některé jiné básně), tak i ukázky písní žä, z nichž jsou ve výboru nejhojněji zastoupeny horské písně lažä.

Výbor z poezie Jany Štroblové obsahuje básně s duchovním přesahem, který v nich byl nenápadně přítomen takřka od samých počátků. Spirituální téma naplno vstoupilo do její tvorby ve sbírce Krajina na muří noze, odkud zve do světa, kde přetrvávají hodnoty, jaké mnozí pokládají za pošetilé: víra, naděje a láska. Stačí však malý posun – krajina se „jen trochu pootočí a už do ní nevede cesta“. Místo plachého zaklínadla se tu zabydlí zloba, závist a zášť. Ovšem skrze přírodu s jejími zázraky básnířka vyciťuje (možná by se dalo říct přímo větří) rozličná nebezpečí jejího zániku. Ke svým tématům se vrací i v následujících básnických sbírkách – jako by zde také nevědomky pátrala v paměti předků a přitom prohlubovala svoje stopy.