Jiří Suk

V centru Sukovy studie stojí myšlení československých revizionistických ekonomů šedesátých let, přičemž zvláštní pozornost je věnována Otovi Šikovi, jeho přerodu ze stalinského dogmatika v přesvědčeného reformistu a posléze jednoho z význačných protagonistů pražského jara 1968. Záběr práce je však daleko širší. Autor se v úvodní kapitole pokusil o rekonstrukci myšlenkových dějin komunistického experimentu, od teoretických východisek Marxových přes Leninovo „rozvinutí“ a praktickou realizaci v revoluci, válečném komunismu a později v NEPu až po Stalinovo završení v podobě nové „vědy“ – politické ekonomie socialismu – a teorii zostřování třídního boje. Dále se věnuje politickému, a zejména ekonomickému vývoji v Československu po únoru 1948, kdy byl zformován socialistický stát sovětského typu, s diktaturou jedné strany, masivní změnou vlastnické a sociální struktury a centrálně řízeným hospodářstvím. Již záhy se však začaly v tomto modelu projevovat závažné ekonomické potíže, disproporce a zaostávání, které vedly koncem padesátých let k prvnímu vážnému pokusu o reformu centrálního plánování. Následující pokus, spojovaný s Šikovým jménem, souvisel s důslednějším vymaňováním se socialistické ekonomie z pout stalinského dogmatismu, s jejím pozvolným otvíráním se různým směrům soudobé „buržoazní“ vědy, což vše vyústilo ve druhé polovině šedesátých let v rozsáhlé diskuse o socialistickém trhu, směřování socialismu vůbec, v přípravu skutečně zásadní reformy a nakonec v konfrontaci s oslabenou centrální politickou mocí. Autor přesvědčivě dokládá, že celý tento proces provázel rozpor mezi realistickým přístupem k řešení konkrétních ekonomických problémů a novým utopismem spočívajícím v přesvědčení o vyšším humanistickém potenciálu socialismu. Zvláštní kapitolu věnuje Jiří Suk jedné z podstatných a trvalých opor komunistického režimu; ukazuje v ní, jak na tehdejší československé ekonomy pohlížela politická policie. Bez ohledu na politické tání a zdánlivě svobodnější poměry Státní bezpečnost i v šedesátých letech dál mnohé ekonomy intenzivně „rozpracovávala“ prostřednictvím rozsáhlé sítě donašečů, podezírala je a vyhledávala v jejich řadách třídního nepřítele. Kniha je založena na podrobném studiu archivních materiálů, dobové publicistické produkce a domácí i zahraniční odborné literatury. Zároveň je psána živým a velmi čtivým jazykem. Svým tématem i způsobem zpracování je určena nejen specialistům – historikům, ekonomům či politologům –, ale všem, které zajímá nedávná minulost i současnost naší země.

Tato originální publikace představuje autory, kteří nepatří k jedné generaci a nemají stejnou exilovou zkušenost, ale spojuje je inspirativní vzpomínka na texty, na něž v minulosti narazili a které je výrazně ovlivnily. Ba co víc, které se staly průvodci jejich dalšího života, tedy knihami jejich srdce. Texty, jež jsou předmětem tohoto esejistického vzpomínání, nejsou výhradně exilové v tom smyslu, že by je napsali lidé, kteří většinou nedobrovolně opustili vlast. Jsou to publikace vydané exilovými nakladatelstvími, působícími mimo Československo v období 1948 až 1989, ať již byly napsány autory působícími doma nebo v zahraničí. Vzpomínky na význačné tituly jsou do jisté míry výrazem vděčnosti, neboť exilová nakladatelství a vydavatelství byla sice různá v době svého trvání, ve svém obsahovém záběru i v kvalitě své produkce - každé z nich však odvedlo práci, jež zůstává obdivuhodná. Tento drobný výbor může být tedy chápán jako výraz poděkování těm, kteří se přičinili o to, aby exilové knihy v češtině vznikaly a aby se dostávaly ke čtenářům. Editoři Jiří Hanuš a Jiří Suk dali autorům (známým spisovatelům, historikům, sociálním a literárním vědcům, filozofům i žurnalistům) toto zadání: měli napsat kratší a čtivý esej, vystihnout přitom obsahový a estetický přínos zvoleného titulu s cílem připomenou současným, zvláště mladým čtenářům autory a jejich díla bez ohledu na omezení ideového charakteru. Naopak, smyslem bylo ukázat mimo jiné pestrost, rozmanitost tvorby publikované v exilu. Eseje neměly být zatěžkány mohutným poznámkovým aparátem ani odkazy na mnoho dalších titulů. Naopak zdůrazněn byl osobní aspekt, jak je to ostatně u tohoto žánru obvyklé, čímž vznikl soubor, který jistě vyvolá čtenářský zájem.

Historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize pojednává o československé listopadové revoluci roku 1989 syntetickým způsobem, na základě důkladného studia, s kritickým nadhledem a současně i citem pro dramatičnost látky. V jejím středu stojí jednak Občanské fórum jako aktér politických změn, jednak boj o moc a o podobu počínající společenské transformace. V prvním dílu autor sleduje chaotické utváření mocenské protiváhy ke komunistické státostraně, vykresluje představy Václava Havla a dalších protagonistů o politice a stopuje jejich disidentské zakořenění i proměny pod tlakem reálné politiky, přibližuje střety a kompromisy jednotlivých politických subjektů ve hře o moc při jednání u kulatého stolu a při rekonstrukci vlád, porovnává rozdílnou dynamiku vývoje v českých zemích a na Slovensku a svůj výklad završuje líčením manévrů kolem prezidentské volby Václava Havla jako klíčového bodu první fáze přebírání moci. Ve druhém dílu autor rozebírá řadu témat, jež dominovala politickému dění v první polovině roku 1990: názorové i organizační štěpení Občanského fóra a klíčení nových politických stran v jeho lůně, spory o rekonstrukci zákonodárných sborů, podobu volebního zákona a ekonomické reformy, vypuknutí česko- -slovenského konfliktu v pomlčkové válce, problém Státní bezpečnosti a jejích agentů, rozdílné přístupy ke komunistické straně a k vypořádání se s jejím dědictvím, potíže v komunikaci a ve vztazích mezi centry politické moci, nastiňuje situaci a perspektivy Občanského fóra po vítězných volbách jakožto klíčovém bodu druhé fáze revoluce. Autor provází čtenáře spletitou cestou živoucí historie se stále přítomným vědomím, že se neodvíjela jednoznačným směrem, nýbrž byla výslednicí různorodě působících a neustále se měnících vektorů politických sil, větvila se do vývojových alternativ a za­uzlovala na křižovatkách mocenských strategií a konfliktů. Nevtěsnává události do tranzitologických a jiných schémat ani se nenechává unášet zpětnými sebeprojekcemi aktérů, naopak se snaží porovnáváním a rozborem široké škály pramenů k nejdůležitějším patří přepisy magnetofonových nahrávek z jednání řídicích grémií Občanského fóra a rozhovory s jeho představiteli rekonstruo­vat dění v jeho mnohotvárnosti a víceznačnosti a teprve v jeho médiu prověřovat přiměřenost historických, politologických či sociologických pojmů a typologií. Na tomto základě se pokouší zodpovědět řadu podstatných otázek o povaze zkoumaného období a jeho určujících sil a načrtává také politické charakteristiky některých klíčových osobností.

Morální rozhořčení nehrálo v pádu Husákova režimu prvořadou roli, jakkoli to tak v sametové revoluci vypadalo. Bylo spouštěčem hlouběji zakořeněných pochyb o existenčních perspektivách lidu s přirozeným právem na štěstí Kniha obsahuje eseje, rozhovory a polemiky, které vycházely od roku 2000 příležitostně v časopisech, sbornících a fotografických publikacích. Vznikaly většinou z vnějšího podnětu a obsahují interpretace mezních situací v historii komunistického režimu (únor 1948, srpen 1968, leden 1969, leden 1977, listopad 1989 atd.), které dodnes plně zaměstnávají odbornou historiografii i obecnou paměť. Autor neusiluje o syntetické pojetí a vědecké podání. V biograficky laděném úvodu upozorňuje na souvislost mezi profesním psaním o nedávné minulosti a osobní zkušeností s pamětí jako místem střetávání života a dějin.

Kolekce devatenácti esejů z pera významných historiků dokládá rozmanitost vědeckých přístupů. Jejich práce s historickými prameny, základními kameny bádání, je kombinována s etickým i estetickým rozhodováním, které tvoří nezpochybnitelnou součást jejich tvorby. Ta je často překvapující – nejen pro čtenáře, ale pro ně samotné. Představuje totiž velké intelektuální dobrodružství. Nemohou si vymýšlet prameny, nemohou si stanovit svévolná pravidla, zápletky a rozuzlení, jako to může udělat romanopisec. Mohou však napsat vědecké dílo, které je výsledkem tvůrčího přístupu.

Historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize pojednává o československé listopadové revoluci roku 1989 syntetickým způsobem, na základě důkladného studia, s kritickým nadhledem a současně i citem pro dramatičnost látky. V jejím středu stojí jednak Občanské fórum jako aktér politických změn, jednak boj o moc a o podobu počínající společenské transformace. V prvním dílu autor sleduje chaotické utváření mocenské protiváhy ke komunistické „státostraně“, vykresluje představy Václava Havla a dalších protagonistů o politice a stopuje jejich disidentské zakořenění i proměny pod tlakem „reálné politiky“, přibližuje střety a kompromisy jednotlivých politických subjektů ve hře o moc při jednání u „kulatého stolu“ a při rekonstrukci vlád, porovnává rozdílnou dynamiku vývoje v českých zemích a na Slovensku a svůj výklad završuje líčením manévrů kolem prezidentské volby Václava Havla jako klíčového bodu první fáze přebírání moci. Ve druhém dílu autor rozebírá řadu témat, jež dominovala politickému dění v první polovině roku 1990: názorové i organizační štěpení Občanského fóra a klíčení nových politických stran v jeho lůně, spory o rekonstrukci zákonodárných sborů, podobu volebního zákona a ekonomické reformy, vypuknutí česko- -slovenského konfliktu v „pomlčkové válce“, problém Státní bezpečnosti a jejích agentů, rozdílné přístupy ke komunistické straně a k vypořádání se s jejím dědictvím, potíže v komunikaci a ve vztazích mezi centry politické moci, nastiňuje situaci a perspektivy Občanského fóra po vítězných volbách jakožto klíčovém bodu druhé fáze revoluce. Autor provází čtenáře spletitou cestou živoucí historie se stále přítomným vědomím, že se neodvíjela jednoznačným směrem, nýbrž byla výslednicí různorodě působících a neustále se měnících vektorů politických sil, větvila se do vývojových alternativ a za­uzlovala na křižovatkách mocenských strategií a konfliktů. Nevtěsnává události do „tranzitologických“ a jiných schémat ani se nenechává unášet zpětnými sebeprojekcemi aktérů, naopak se snaží porovnáváním a rozborem široké škály pramenů – k nejdůležitějším patří přepisy magnetofonových nahrávek z jednání řídicích grémií Občanského fóra a rozhovory s jeho představiteli – rekonstruo­vat dění v jeho mnohotvárnosti a víceznačnosti a teprve v jeho médiu prověřovat přiměřenost historických, politologických či sociologických pojmů a typologií. Na tomto základě se pokouší zodpovědět řadu podstatných otázek o povaze zkoumaného období a jeho určujících sil a načrtává také politické charakteristiky některých klíčových osobností.

Kniha Pro nás dějiny nekončí je věnována problematice politického myšlení českého levicového exilu v letech 1968–1989. Jejími hlavními aktéry jsou členové Československé sociální demokracie, jejímž tiskovým orgánem byl v letech 1978–1989 čtvrtletník Právo lidu, reformně komunističtí prominenti vydávající v letech 1971–1989 v Římě dvouměsíčník Listy a emigranti z řad studentů kolem revolučně socialistického čtvrtletníku Informační materiály, který vycházel v letech 1971–1982 v Západním Berlíně. Autoři prostřednictvím důkladného analytického výzkumu ukazují, že mezi těmito třemi směry panovaly zcela zásadní rozdíly, které znemožňovaly nalezení ideologické a programové shody, což činnost levicového exilu výrazně limitovalo. Stejně tak se jim podařilo prokázat, že výrazné ideologické napětí existovalo i mezi exulanty po roce 1948 a emigranty po roce 1968. Navzájem si konkurovali nejen politicky, ale i při soupeření o finanční podporu od západních vlád, díky níž mohli exulanté působit prostřednictvím svých tiskovin na československou veřejnost. Nejkomplikovanější situace panovala mezi členy sociální demokracie do roku 1948 a sociálními demokraty, kteří se snažili o obnovení strany v roce 1968. Problematické rovněž bylo exilové politické působní komunistů, aktivně činných v obrodném procesu, vůči nimž poúnorový exil vystupoval s nedůvěrou. Jejich situace se změnila po založení Charty 77, jež jak v Československu, tak v exilu ideové rozdíly smazávala. Teprve pod vlivem Charty 77 se stalo zcela zřejmým, že společným cílem úsilí jednotlivých ideových proudů je absolutní porážka Husákova režimu, etablovaného po srpnu 1968. Kniha zároveň otevírá celou řadu problémů, jež po Listopadu 89 spoluurčovaly podobu politické a ekonomické transformace.