Jindřiška Syllová

Komentář k Lisabonské smlouvě je výjimečným právnickým počinem. Je prvním komentářem k platnému primárnímu unijnímu právu v České republice vůbec a druhým (po polském komentáři Smlouvy z Nice) v členských státech střední a východní Evropy. Cílem publikace je vysvětlení jednotlivých pravomocí Evropské unie. Jednotlivé smluvní články je třeba vykládat nejen podle textu, ale i podle navazující judikatury Soudního dvora a se znalostí sekundárního práva, které bylo na základě příslušné pravomoci přijato. Komentář k jednotlivým článkům obsahuje tři základní komponenty. Za prvé je vysvětleno, zda jde o článek nový. To umožňuje čtenářům zjistit, zda Evropská unie získala Lisabonskou smlouvou určitou novou pravomoc na úkor členských států. Za druhé je vysvětlena základní geneze příslušného článku v čase. Třetím komponentem je vlastní komentář článku, který vysvětluje jeho smysl. Unijní právo už proniklo do všech právních oborů. Komentář Lisabonské smlouvy je proto nezbytným nástrojem pro práci každého právníka. Publikaci ocení jako základní pomůcku i ti, kteří se profesně zabývají politikou Evropské unie.

Unikátní ediční počin zachycuje v chronologickém sledu politické debaty, předkládané návrhy a varianty jednotlivých článků, stanoviska odborné veřejnosti k nim i ohlasy v dobovém tisku, které předcházely přijetí Ústavy samostatné České republiky na konci roku 1992. Kniha tak skládá 25 let starý příběh vzniku základního zákona nového státu, jehož byli editoři knihy osobně účastni.  „Svůj úkol jsme pojali jako průzkumný. Snažili jsme se zjistit, jakou vyhlídku na přijetí mají principy a jednotlivá ustanovení příští Ústavy při hlasování v plénu České národní rady. (…) Diskuse byly otevřené a názory se lišily. Předmětem sporu se staly zejména předpokládaná existence Senátu a zřízení vyšších územně samosprávných celků. Mnozí opoziční poslanci se zřízením Senátu nesouhlasili a trvali na zemském zřízení, to znamená na ústavním zakotvení Moravy jako protějšku České země. (…) Až do dnešního dne byla Ústava osmkrát novelizována, ale šlo vesměs o úpravy spjaté s novými situacemi, před kterými Česká republika stanula. Ústava z roku 1992 sloužila tedy úspěšně a svědčí o dobré práci vlády a jejích odborníků i o svědomitém přístupu poslanců.“ doc. PhDr. Milan Uhde, předseda České národní rady a předseda Komise předsednictva ČNR pro přípravu Ústavy České republiky v roce 1992