Oldřich Tůma

Nápad napsat o našich českých „dějinných“ průšvizích se zrodil zhruba před čtyřmi lety. Tehdy několik historiků českých dějin 19. a 20. století přijalo zajímavou a přitom poněkud neobvyklou nabídku časopisu Týden – napsat na téma průšvihů v českých dějinách cyklus několika desítek vybraných příběhů. Ty byly potom otiskovány na stránkách Týdne od konce roku 2001 do podzimu 2002. Česká historie druhé poloviny 19. a téměř celého 20. století byla z hlediska inspirace v tomto ohledu k autorům štědrá. Na téma dějinných prů­švihů nabídla řadu poutavých námětů, neboť je známo, že na nedostatek dějinných proher, skandálů, krizových momentů i nevyjasněných událostí si český národ rozhodně stěžovat nemůže, a to ani ve sledované dějinné etapě. Ale snad lze právem podotknout, že v tomto ohledu nezůstávají české dějiny nikterak osamoceny… Potěšitelný byl čtenářský zájem o tento žánr dějinných pochybení. Ten vedl většinu autorů k rozhodnutí vydat novou, rozšířenou verzi „českých průšvihů“ v knižní podobě. Je třeba mít na paměti, a to jistě pozorný čtenář historické literatury ví, že tyto průšvihy spoluutvářely často výrazně neradostný a tragický rámec dějin, ale že nebyly také vždy onou základní osou dějin. Přesto se mnohé z uvedených událostí či příběhů staly právem dějinným mementem, jiné zase smutným či trapným připomenutím. Kniha o českých průšvizích obsahuje padesát jedna příběhů. Podělilo se o ně šest autorů, byť nestejným počtem příspěvků. Slovo „průšvih“ je v této souvislosti patrně nejvýstižnější: nejde ani o tragédii, ani o katastrofu. Někdy k nim však má velice, velice blízko, protože některé velké české průšvihy ohrožovaly samotnou podstatu národního bytí. Většinou však jde spíše o sled trapných neúspěchů, které snižovaly lesk národních snah, pitvořily je, karikovaly a stavěly českou společnost do politováníhodného, trapného světla.

Anglická verze Dějin českých zemí je první prací, která v podobném rozsahu a kvalitě představuje českou historii zahraničnímu čtenáři. Systematický výklad zahrnuje české dějiny od prehistorického utváření naší krajiny až po vznik České republiky v roce 19

Předkládaná kniha obsahuje celkem čtyři studie, které přibližují rozmanité aspekty společenského vývoje v letech 1945 až 1989. Kniha se věnuje trojjedinému vztahu opozice, společnosti a moci, přičemž prvním dvěma je věnována hlavní pozornost. Jednotlivé studie se opírají o bohatou pramennou základnu a autoři se jimi snaží přispět k lepšímu poznání československé společnosti v uvedeném období. Květa Jechová se ve své studii o mateřství v reálném socialismu zaobírá poutavým způsobem nejen problematikou respektování mateřské role ženy při budování socialismu, ale přibližuje rovněž práci interrupčních a státních populačních komisí, sleduje činnost ženských organizací a stranou neponechává ani každodenní problémy žen-matek v období tzv. normalizace. Věnuje-li se Karel Kaplan ve své studii důvodům, průběhu i následkům sloučení sociální demokracie s Komunistickou stranou Československa, předkládá Milan Otáhal zajímavou interpretační studii o životě dělníků v normalizačním období. Opírá se přitom o výsledky nejnovějšího projektu Centra orální historie při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Vztahu opozice a společnosti, vzájemné reflexi a společenskému zakotvení opozičního postoje se podrobně věnuje studie Tomáše Vilímka, který se opírá o samizdatové texty, oficiální i nezávislé výzkumy veřejného mínění před rokem 1989 a v neposlední řadě i o vlastní rozhovory a výsledky jiných projektů orální historie.

Kniha představuje zatím poslední výsledek dlouhodobého výzkumného projektu zaměřeného na vývoj a proměny české společnosti v období komunistického režimu. Celkem čtyři studie se vztahují především k poslednímu dvacetiletí existence režimu, tedy k období tzv. normalizace. Příspěvek Lenky Kalinové se věnuje proměnám sociálního postavení a postojům dělnictva v období vrcholné snahy režimu o vybudování sociálního státu v letech 1969–1989. Cílem koncentrovaného režimního úsilí byly právě a především ty sociální vrstvy, na jejichž podpoře, jakkoli formální a neautentické, přežití režimu záviselo, tedy v prvé řadě dělnictvo. Tomáš Vilímek učinil předmětem své studie všestranný výzkum vývoje v jednom z nejprestižnějších průmyslových podniků komunistického Československa, mladoboleslavské Škody AZNP. Přesvědčivě líčí a analyzuje neschopnost a nemohoucnost režimu efektivně provozovat podnik, na němž měl mimořádný ekonomický, politický, sociální i bezpečnostní zájem. Květa Jechová se soustředila na závěrečnou etapu režimního projektu emancipace žen, který sice byl v normalizačním období doveden do zdánlivě úspěšného konce – z hlediska zaměstnanosti, přístupu ke vzdělání a sociálního postavení. Zároveň však ukazuje, jak byly takové základy emancipace křehké a v nových politických poměrech po roce 1989 se v mnoha ohledech ukázaly jako nedostatečné. V poslední z publikovaných studií se Milan Otáhal vrací ke klíčovému problému zdánlivé stability a následnému překvapivě snadnému zhroucení normalizačního režimu: k vztahům a vazbám mezi společností a ideologií a realitou komunistického systému po potlačení pražského jara.

Dějiny českých zemí jsou první prací, která podává soustavný výklad naší historie od pravěku až do vzniku České republiky roku 1993. Sleduje vývoj českého státu a národa, stejně jako menšin žijících na českém území, zejména Židů, Němců, Poláků a Slováků. Osu výkladu tvoří proměny státu (včetně území patřících k němu jen dočasně) a společnosti v něm žijící, ale vyvážená pozornost je věnována rovněž kultuře, náboženství, populačnímu vývoji a tisíciletému přetváření krajinného prostředí. Za vedení dvojice předních českých historiků – Jaroslava Pánka a Oldřicha Tůmy – knihu zpracoval kolektiv odborníků z Historického ústavu a z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Dílo je určeno nejen studentům historie, ale i širokému okruhu čtenářů.

Dějiny českých zemí jsou první prací, která podává soustavný výklad naší historie od pravěku až do vzniku České republiky roku 1993. Sleduje vývoj českého státu a národa, stejně jako menšin žijících na českém území, zejména Židů, Němců, Poláků a Slováků. Osu výkladu tvoří proměny státu (včetně území patřících k němu jen dočasně) a společnosti v něm žijící, ale vyvážená pozornost je věnována rovněž kultuře, náboženství, populačnímu vývoji a tisíciletému přetváření krajinného prostředí. Za vedení dvojice předních českých historiků – Jaroslava Pánka a Oldřicha Tůmy – knihu zpracoval kolektiv odborníků z Historického ústavu a z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Dílo je určeno nejen studentům historie, ale i širokému okruhu čtenářů.

Nápad napsat o našich českých „dějinných“ průšvizích se zrodil zhruba před čtyřmi lety. Tehdy několik historiků českých dějin 19. a 20. století přijalo zajímavou a přitom poněkud neobvyklou nabídku časopisu Týden – napsat na téma průšvihů v českých dějinách cyklus několika desítek vybraných příběhů. Ty byly potom otiskovány na stránkách Týdne od konce roku 2001 do podzimu 2002. Česká historie druhé poloviny 19. a téměř celého 20. století byla z hlediska inspirace v tomto ohledu k autorům štědrá. Na téma dějinných prů­švihů nabídla řadu poutavých námětů, neboť je známo, že na nedostatek dějinných proher, skandálů, krizových momentů i nevyjasněných událostí si český národ rozhodně stěžovat nemůže, a to ani ve sledované dějinné etapě. Ale snad lze právem podotknout, že v tomto ohledu nezůstávají české dějiny nikterak osamoceny… Potěšitelný byl čtenářský zájem o tento žánr dějinných pochybení. Ten vedl většinu autorů k rozhodnutí vydat novou, rozšířenou verzi „českých průšvihů“ v knižní podobě. Je třeba mít na paměti, a to jistě pozorný čtenář historické literatury ví, že tyto průšvihy spoluutvářely často výrazně neradostný a tragický rámec dějin, ale že nebyly také vždy onou základní osou dějin. Přesto se mnohé z uvedených událostí či příběhů staly právem dějinným mementem, jiné zase smutným či trapným připomenutím. Kniha o českých průšvizích obsahuje padesát jedna příběhů. Podělilo se o ně šest autorů, byť nestejným počtem příspěvků. Slovo „průšvih“ je v této souvislosti patrně nejvýstižnější: nejde ani o tragédii, ani o katastrofu. Někdy k nim však má velice, velice blízko, protože některé velké české průšvihy ohrožovaly samotnou podstatu národního bytí. Většinou však jde spíše o sled trapných neúspěchů, které snižovaly lesk národních snah, pitvořily je, karikovaly a stavěly českou společnost do politováníhodného, trapného světla.